Vysokorychlostní talířový stíhač

Vysokorychlostní talířový stíhač (Vysokoskorostnij plytačnij samaljot, VPSa, americké kódové značení HSDI) bylo málo známé sovětské letadlo, které hrálo důležitou roli během druhé světové války. V tomto článku se na něj podíváme zblízka.

Vysokorychlostní talířový stíhač (VPSa) byl zkonstruován v SSSR v roce 1940. Historie tohoto letadla ale sahá daleko dále, až do 30. června 1908. Toho dne se v blízkosti řeky Podkamenná Tunguska odehrála obrovitá exploze, jejíž původ je dodnes předmětem dohadů. Jev samotný dostal název Tunguská událost nebo také Tunguský meteorit.

První sovětská vědecká expedice, kterou vedl Leonid Alexejevič Kulik, dorazila na místo dopadu v roce 1927. Kulik byl obhájcem teorie, že Tunguská událost byla způsobena meteoritem. Mezi lety 1927 a 1936 uskutečnil šest vědeckých expedic k Podkamenné Tungusce a v roce 1941 plánoval sedmou. Nepodařilo se mu však nalézt žádné stopy po meteoritu. Namísto toho našel ve vzorcích zeminy, kterou přivezl do Moskvy mezi roky 1929 a 1930, stopy látky, která byla jasně mimozemského původu. Látka byla zevrubně studována a analyzována sovětskou Akademií věd. Zjistilo se, že má unikátní vlastnosti. Jednou z hlavních bylo, že tzv. Megravel (jak se látce začalo říkat) dokázal vytvořit silné antigravitační pole pod vlivem elektromagnetické radiace. Tento objev znamenal otevření nových obzorů pro vývoj letadel. 

Jedním z nových projektů byl vývoj vysokorychlostního elektromagnetického motoru, který jako palivo používal právě látku Megravel. Následující expedice na místo dopadu Tunguského meteoritu byly okamžitě označeny jako přísně tajné. Veškeré informace týkající se letounu vybaveného tímto novým typem motoru jsou proto přirozeně jen kusé a nejednoznačné. Název „antigravitační letoun“ byl poprvé použit v dokumentech moskevského Institutu experimentálního letectví v roce 1939. Antigravitační letouny, oficiálně pojmenované jako Vysokorychlostní talířové stíhače (VPSa), byly vybaveny výše zmíněnými vysokorychlostními elektromagnetickými motory poháněnými Megravelem. První známý stíhač modelu VPSa-13 byl testován na jedné tajné skládce blízko Vologdy v září 1940. Číslice 13 značí, že tento model nebyl prvním projektem institutu, ale o jeho předchůdcích toho v záznamech příliš není.  Pravděpodobně zůstaly jen jako projekty na papíře.

Původně se konstruktéři pokoušeli vytvořit letadlo tradičního typu, jenže výkon nových motorů na Megravel byl tak silný, že při přechodu na rychlost zvuku ztrácely experimentální letouny stabilitu a prostě se rozpadaly ve vzduchu. Specialisté z Institutu experimentálního letectví postupně docházeli k závěru, že optimálním tvarem pro vysokorychlostní letouny je talíř. Model VPSa-13-1 měl tvar talíře s obrovskou na vrchu se otáčející vrtulí. Letadlo vypadalo po všech stránkách jako současné, moderní helikoptéry. Tento typ konstrukce ale měl za výsledek prudké vibrace a špatnou ovladatelnost, zejména při vysokých rychlostech. Vnější část následujícího modelu VPSa-13-2 vypadala jako kolo s plochými paprsky a externím rotujícím obvodem. Rychlost a směr letu se ovládaly pomocí změny úhlu naklonění paprsků. Nové letadlo mělo dokonalou manévrovatelnost a dokázalo vzlétat ve svislém směru. Během 3 minut dokázalo vystoupat do výšky 11 000 metrů a dosáhnout rychlosti 2300 km/h, ale stále mělo problémy s vibracemi.

Tento problém byl vyřešen až při konstrukci modelu VPSa-13-3. Letoun sestával ze tří hlavních částí: dva pláště rotující uvnitř jeden druhého v obráceném směru a jádro, které sloužilo jako bojová plošina. Ta byla udržována ve stabilní poloze pomocí gyroskopického ústrojí a měla tři členy posádky – pilota, navigátora a střelce. Pilot byl samozřejmě k ovládání antigravitačního letounu speciálně vycvičen. Původní konstrukce byla vyzbrojena kulomety Super-ŠKAS umístěnými v mobilní obrněné věži. Rychlost střelby kulometu Super-ŠKAS byla 3600 střel za minutu. Později však bylo rozhodnuto o nahrazení těchto kulometů multifunkčním zbraňovým systémem GM-127U s ráží 12,7 mm. Stavbou tato zbraň připomínala větrák s titanovými listy, který se otáčel rychlostí 7600 otáček za minutu a metal vysoký počet těžkých, rychle letících ocelových šroubů a matek směrem k cíli. Tyto střely se širokým rozptylem se chovaly jako brokový náboj a dokázaly pokrýt velkou plochu, čímž snadno rozstřílely jakýkoliv vzdušný cíl.

Jedním z nejkomplikovanějších technických problémů bylo to, že motory hnané Megravelem nebylo možné nastartovat, dokud letadlo nevzlétlo ze země. Vedoucí tajného pracoviště, kde mělo letadlo VPSa-13-3 základnu, navrhl řešení spočívající v myšlence samostatné startovací jednotky, na kterou by se talířový stíhač namontoval. Princip fungování byl velmi jednoduchý, velitel čety prostě zatáhl za hydraulickou páku a spustil tím silnou pružinu. Letadlo bylo umístěno na pružině a bylo tak meteno do vzduchu dostatečnou rychlostí pro nastartování motoru. 

První a jediný zdokumentovaný případ taktického nasazení antigravitačního letounu VPSa-13-3 byl zaznamenán dne 4. dubna 1942. Toho dne provedla německá Luftwaffe operaci zvanou „Eis Stoss“ a zaútočila na baltickou flotilu kotvící v Leningradu. Německý plán spočíval v provedení útoku v momentě, kdy byly bitevní lodě uprostřed řeky Něvy, a nebyly tak schopné se nepřátelské palbě vyhnout. Sovětská výzvědná služba však dokázala zjistit přesný čas začátku operace a díky tomu byly k bitevním lodím přistaveny protiletecké baterie a stíhací letky. Jedno antigravitační letadlo bylo posláno konfrontovat německou letku sestávající z asi 200 letadel. Jeho misí bylo odhalit včas nepřítele a zahájit preventivní útok na německé bitevní letouny.

Je jasné, že pouze jedno letadlo, i když daleko technologicky pokročilejší než zbytek letadel té doby, nemohlo takový masivní letecký útok zastavit. Během rychlého leteckého souboje se antigravitačnímu letadlu podařilo zničit minimálně devět nepřátelských letadel: tři stíhače Bf.109, čtyři bombardéry Ju.87 a dva Ju.88 (jeden z nich byl zničen kolizním útokem). VPSa-13-3 byl značně poškozen, ale stále dokázal překročit frontovou linii a provést nouzové přistání do bažiny.

Mezitím bylo díky silné palbě protileteckých baterií a stíhačů zničeno více než 20 německých letounů. Letecký útok, a stejně tak celá operace, se nezdařily. Bitevní lodě baltické flotily nebyly skoro vůbec poškozeny. Důležitý byl ale psychologický úder, který utrpěli němečtí piloti. Celou německou Luftwaffe se začaly šířit historky o útoku záhadného letadla, které vypadalo jako talíř. Německé armádní velitelství muselo nakonec vytvořit zvláštní lékařskou komisi, která zahrnovala nejlepší psychiatry z Německa. Výsledkem rozsáhlého šetření bylo, že lékaři konstatovali masovou hysterickou halucinaci posádek způsobenou drsným ruským klimatem a extrémním nervovým přepětím z bojů na východní frontě.

Ve stejnou dobu však generálové Třetí říše obdrželi tajnou zprávu o novém druhu letounu, který byl zařazen do výzbroje sovětské armády. Informace se zdála být věrohodná, protože samotní Němci testovali v únoru 1941 vlastní model antigravitačního letounu, který vypadal podobně jako VPSa-13-3. Náhlý objev letounu VPSa-13-3 přesvědčil německé vědce z vývojového střediska Sonderburo-17, že musí urychlit konstrukci vylepšeného modelu antigravitačního letadla. Za pomoci rakouského konstruktéra Victora Schauberga se jim podařilo provést několik vylepšení , který zkonstruoval tzv. třeskavý motor údajně poháněný vodou a vzduchem namísto běžného paliva. Prototyp byl vybaven právě tímto motorem a dostal název Vergraulenflugzeug (VFg.1, vyroben v Praze). První a poslední experimentální let tohoto letounu je zaznamenán dne 19. února 1945. Německé antigravitační letadlo vystoupalo do výšky 15 000 metrů a dosáhlo rychlosti přes 2200 km/h. Na konci války bylo letadlo zničeno a po vědcích se slehla zem. Spojenci sice našli dokumenty o německém antigravitačním letadle, ale jejich vědcům se jej znovu zkonstruovat nepodařilo.

Co se týká sovětského VPSa-13-3, ten dolétal v roce 1943, kdy došly zásoby Megravelu. Následující expedice na místo dopadu Tunguského meteoritu již žádné další vzorky této látky nenašly. Zdá se tedy, že tento příběh zůstane kvůli smrti Leonida Alexejeviče Kulika navždy záhadou. Kulik se na začátku války přidal k sovětským milicím. Později byl však raněn a v roce 1942 zemřel na tyfus.