-
![LANG-CODE-KEY]()
LANG_NAME_KEY
Jednou za čas člověk uslyší příběh z války, který obnoví jeho víru v lidstvo. Obvykle takový příběh zahrnuje moment ticha uprostřed vřavy, někdy zpěv nebo také vzájemné pohoštění. Kolik takových příběhů se ale odehrává nahoře ve vzduchu?
Nyní vám povíme příběh ochromeného amerického letce v bombardéru, jehož život ušetřil jeden německý stíhací pilot. Poté, co oba piloti prožili společně ve vzduchu krátký moment vzájemného pochopení, už si žádný z nich asi nemyslel, že se někdy znovu potkají. Ovšem potkali, a sblížili se více než bratři.
Bylo zrovna několik dnů před Vánocemi roku 1943 a spojenecké bombardování Německa bylo v plném proudu. Podporučík Charlie Brown byl čerstvým pilotem bombardéru a společně se svou posádkou měl vyrazit na první misi – zasáhnout továrnu letadel v severním Německu.
Brownova B-17F Flying Fortress, které se přezdívalo Ye Olde Pub, byla typickým americkým těžkým bombardérem té doby. Dokázala unést až 3 628 kg bomb, měla čtyři motory a byla vyzbrojena 11 kulomety a strategicky umístěnými pancéřovými pláty. Letouny B-17 létaly ve výšce kolem 8 230 metrů, ale neměly přetlakovou kabinu. V této výšce je vzduch řídký a mrazivý – 60 stupňů pod nulou. Piloti a posádka se spoléhali na palubní kyslíkový systém a velmi teplé letecké kombinézy s vyhřívanými botami.
Jak se Ye Olde Pub blížila k německému městu Brémy, začaly na leteckou formaci střílet protiletecké baterie. Bohužel pro piloty a posádku Ye Olde Pub jedna z protileteckých střel vybuchla přímo před jejich letadlem. Zničila motor číslo dva a poškodila motor číslo čtyři. Protože letadlu chyběl jeden motor a druhý byl prakticky bez výkonu, Ye Olde Pub již nemohla udržet rychlost s formací.
B-17ky byly známé tím, že byly schopné vydržet mnoho kulek a protileteckých střel, a přitom se stále vrátit domů. Mělo to ale svou cenu. Pancéřové pláty chránící posádku a kriticky důležité části letadla byly těžké, což mělo dopad na letovou rychlost. Přestože bylo letadlo vybaveno několika věžemi s těžkými kulomety, stále mělo několik slabých míst, která byla zranitelná palbou nepřátelských stíhačů. Americké letectvo tento problém řešilo tak, že letadla umístilo do formace ve sledu odstupňovaném do výšky, takže bylo možné shazovat bomby, ale některá letadla zároveň pokrývala mezery v obraně jiných letadel díky překrývajícím se postřelovaným prostorům.
Nevýhodou této taktiky bylo, že jednotlivá letadla se nemohla bránit úhybnými manévry (protože by riskovala poškození spojeneckými bombami či kulometnou palbou) a odtržené letouny byly před palbou nepřátelských letounů zcela nechráněné. Představte si takový boj třeba jako skupinu rychlých, mrštných kovbojů ženoucích stádo bizonů. Jsou si navzájem nebezpeční, ale jestliže jeden klopýtající bizon opustí bezpečí skupiny, nemá už mnoho šancí na přežití.
Formace letounů B-17F nad Schweinfurtem, Německo, 17. srpna 1943
S podporučíkem Brownem a jeho posádkou to šlo od desíti k pěti. Jejich Ye Olde Pub zaostala za bombardovací formací a čelila nelítostným útokům patnácti německých stíhačů. Kulomety bombardéru jednoho ze stíhačů sundaly, ale utrpěné poškození bylo obrovské. Zadní střelec byl mrtvý a čtyři členové posádky byli zranění, včetně Browna, kterého zasáhla střepina kulky do pravého ramena. Jedinými stále funkčními obrannými zbraněmi byly horní věž a kulomet v přídi. Kromě toho byly vyřazeny také hydraulické a kyslíkové systému bombardéru. Letadlo se dostalo do spirály a řítilo se k zemi.
Co se stalo poté, to víme jen z Brownových vzpomínek, který ale o několik let později řekl během rozhovorů, že jeho mysl byla v tu chvilku zastřená, protože mu krvácelo rameno a potřeboval kyslík.
Letoun Ye Olde Pub byl dalšího dotírání ze strany nepřátelských stíhačů ušetřen. Brownovi a druhému pilotovi se v nadmořské výšce asi 300 metrů podařilo letadlo vyrovnat.
Po cestě k moři prolétla Ye Olde Pub nad německým letištěm. Poručík Franz Stigler, stíhač Luftwaffe, se právě vrátil z bojů, kde sestřelil dvě B-17ky a nyní viděl, jak se Ye Olde Pub plouží kolem. Přirozeně okamžitě vzlétl, aby ji pronásledoval. Jenže to, co zahlédl, mu zcela sebralo bojový vítr z plachet. Během rozhovoru v roce 1991 prozradil, že byl naprosto ohromen tím, kolik poškození bombardér utrpěl. Letadlu zcela chyběla špička přídi a měl několik zejících děr v trupu. Viděl posádku, jak poskytuje první pomoc zraněným, a většina kulometů bez střelců ochromeně visela dolů.
Stigler si udržoval odstup a zůstával mimo palebnou linii zbývajících dvou kulometů, ale podařilo se mu dostat do vzdálenosti 6 metrů od kulkami prošpikované B-17ky. Pokusil se s Brownem navázat kontakt pomocí ručních signálů.
Jeho zpráva byla jednoduchá: Přistaňte s letadlem v Německu a vzdejte se, nebo leťte do Švédska. Tahle hromada šrotu už do Anglie nedoletí.
Zmatený Brown hleděl na stíhače skrze postranní okno a nevěřil svým vlastním očím. Už několikrát si myslel, že bude po něm. Jenže ten divný německý pilot na něj pořád něco ukazoval. Brown v žádném případě nehodlal s letadlem přistát, ale německý pilot s ním přesto zůstal, a dokonce odrážel ostatní útočníky, než bombardér dosáhl Severního moře. Když už bylo jasné, že Brown v Německu nezůstane, Stigler mu zasalutoval, otočil letadlo a nechal Ye Olde Pub prožít si zbytek svého pekla.
Bombardér nakonec do Anglie dorazil, i když před přistáním plným kouře, vyčerpaných mužů a hliníkových cárů mu stěží zbývala výška jen 75 metrů. Několik let poté Brown řekl, že kdyby s ním byl býval Stigler mohl normálně mluvit a nabídnout mu přistání v Německu nebo let do Švédska, pravděpodobně by si vybral Švédsko. Letoun Ye Olde Pub to ale nakonec dokázal a Brown dostal po vystoupení z letadla hodně potřebný pořádně silný drink.
Tato těžce poškozená B-17 pokračovala v letu i po kolizi s útočícím stíhačem Bf 109. B-17 nakonec odletěla domů a přistála v tomto stavu bez zásadního zranění kohokoliv z posádky.
Nevěřící důstojník provádějící poletový rozbor letu byl Brownovou historkou ohromen a utíkal ji sdělit vrchním velitelům. Brownovu posádku navrhl na čestné uznání, ale sláva netrvala dlouho. Velitelé rychle rozhodli, že pokud by se historka o rytířském chování německého pilota dostala ven, mohlo by to ohrozit život dalších posádek, které by možná povolily ve střehu. Všechny podrobnosti o první misi letadla Ye Olde Pub byly označeny za tajné.
Také Stigler nemohl ten den o své akci říct ani slovo, protože by to znamenalo jistý vojenský soud. Nalétal však ještě mnoho misí a stal se z něj jeden z prvních pilotů proudových letadel na světě. Na konci války patřil mezi pouhých zhruba 1 300 pilotů Luftwaffe, kteří ji přežili. Celkem v německém letectvu sloužilo asi 28 000 pilotů.
Po letech strávených v záznamech amerického a německého letectva, kde marně hledal informace, které by objasnily, kdo byl onen německý pilot, Brown nic zásadního nenašel. A tak se rozhodl napsat dopis do zpravodaje asociace pro válečné piloty. Několik měsíců poté obdržel Brown dopis z Kanady. Byl od Stiglera. „To jsem byl já,“ psalo se v něm. Když spolu poté mluvili po telefonu, Stigler popsal svůj letoun a zasalutování; to Brownovi stačilo, aby věděl, že to není žádný podvod.
Mezi lety 1990 až 2008 se z Charlieho Browna a Franze Stiglera stali skoro bratři. Jejich přátelství, započaté dávno během onoho prvního nezapomenutelného setkání, rostlo dále s léty. Oba muži se stali po zbytek svých životů blízkými přáteli a nakonec zemřeli několik měsíců po sobě v roce 2008.
Jejich příběh je dobrým důkazem toho, že velké činy nyní mohou změnit váš život daleko, daleko později.
Zdroje:
