Dokonalý A7M

V dalším článku našeho historického koutku zamíříme až do Japonska a podíváme se na letoun A7M, který byl navržen jako následník fenomenálně úspěšné stíhačky Zero.

Z nuly hrdinou

Letoun A6M namenal pro Japonce neuvěřitelný úspěch. Během prvních let po roce 1940 byl považován za špičku světového leteckého inženýrství. Byl lehký, rychlý a neskutečně obratný, což pro Spojence znamenalo velký problém, protože jejich letadla mu prostě nestačila.

Vyrobeno bylo přes 10 000 letounů Zero a ty několik let vládly obloze. V roce 1941 vedly japonský útok na přístav Pearl Harbour. Jediným způsobem, jak se jim Spojenci mohli postavit, bylo využít nové taktiky zachycení vícero letadly.

Převaha letounu Zero ale nemohla trvat věčně. Spojenci brzy začali vyvíjet nová letadla a způsoby, jakými proti tomuto smrtelně nebezpečnému protivníku bojovat. Jak válka pokračovala, mocné Zero začalo vypadat zastarale. Hlavními problémy byly nedostatečná ochrana pilota pancéřováním a omezená palebná síla. Mezitím se na obloze začaly objevovat nové letouny F6F Hellcat, F4U Corsair, P-51 Mustang a další znamenité stroje, které pro Japonce představovaly skutečnou hrozbu.

Následník letounu Zero

Japonci si pochopitelně chtěli svoji převahu udržet, takže se vrátili do dílen a začali vyvíjet následovníka letounu Zero, který by jim umožnil pokračovat v nadvládě nad oblohou. Ještě v době největšího úspěchu letounu Zero po jeho uvedení v roce 1940 se začaly vytvářet plány na výrobu jeho pokračovatele.

Práci na konstrukci dostal za úkol šéfkonstruktér společnosti Micubiši, Džiró Horikoši. Byl to on, kdo vymyslel konstrukci letounu A6M Zero, takže byl jasnou volbou pro vývoj další generace. Uvědomoval si slabosti letounu Zero a okamžitě začal pracovat na konstrukci, která by je odstranila. Soustředil se především na palebnou sílu, rychlost a pancéřování. V té době však nebyly k dispozici žádné motory, které by měly dostatečný výkon. Konstruktéři firmy Micubiši byli navíc přetíženi prací na dalších projektech. Výsledkem bylo, že práce na konstrukci šla pomalu a v lednu 1941 se dokonce zcela zastavila, protože se objevily důležitější úkoly.

Skutečná práce na konstrukci začala teprve v červenci 1942, kdy japonské císařské námořnictvo předložilo formální požadavky na nový letoun. Požadovalo palubní letoun schopný dosahovat rychlostí až 640 km/h a vyzbrojený kombinací kanónů a kulometů. Nové letadlo mělo také mít vynikající obratnost již používaného A6M Zero.

Nová konstrukce dostala název 17-ši, to podle sedmnáctého roku vlády japonského císaře. Druhým názvem bylo také Reppū, což znamená hurikán. Spojenci tomuto letadlu později dali kódové označení „Sam“.

Na výkonu záleží

Hlavním problémem konstruktérů stále bylo nalézt vhodný motor. Vybírat mohli ze dvou motorů, které splňovaly požadovaný výkon 1999 koňských sil – Micubiši Ha-43 a Nakadžima NK9 (Homare). Motor Ha-43 nabízel větší výkon, na druhou stranu motor Nakadžima byl již schválený císařským námořnictvem. Při použití motoru Ha-43 by navíc docházelo k problémům s měrným zatížením křídla – větší motor byl pochopitelně těžší.

Přes obavy, že motor Nakadžima NK9 nemusí mít dostatečný výkon, bylo nakonec rozhodnuto použít právě jej. Vyrobeny byly tři prototypy s označením A7M1. První let proběhl v květnu 1944. Obavy ohledně výběru motoru se ale naplnily –zatímco pilotáž a obratnost nového letouny byly skvělé, maximální rychlost nebyla o nic větší než u letounu A6M5 Zero. Císařské námořnictvo ztratilo zájem a projekt zrušilo.

Letečtí konstruktéři se nevzdávají 

Většina lidí by to v takový moment vzdala a přešla na jinou práci, ale Džiró Horikoši nebyl mužem, který by se vzdával. Firma Micubiši rozhodla, že se na letounu bude dále pracovat, ale tentokrát bude vybaven předtím zavrženým motorem Ha-43. Nová verze dostala označení A7M2.

Výsledky byly vynikající. Nová konstrukce byla schopná dosáhnout maximální rychlosti 628 km/h, zatímco stoupavost, obratnost a ostatní výkonové parametry dokonce předčily letoun Zero.

Tyto vlastnosti přiměly námořnictvo změnit názor a projekt byl obnoven. Vyrobeno bylo pět prototypů a po úspěšném testování se začaly rýsovat plány pro výrobu. Pro použití na pozemních základnách byla mezi tím navržena verze letounu s motorem Ha-43 opatřeným turbokompresorem.

A poté se země otřásla...

Výrobní linky byly přestavěny a připraveny na velkokapacitní výrobu. Co by se tedy mohlo stát špatného?

Dne 7. prosince 1944 zasáhlo oblast kolem města Nagoja velké zemětřesení, kterému se začalo říkat Tonankaj-džišin a které poškodilo továrny firem Nakadžima i Micubiši. V samotných továrnách zemřelo asi 200 lidí, včetně 64 studentských dobrovolníků. Japonské úřady neštěstí zatajily, aby se o něm nedozvěděly Spojené státy a jejich spojenci. Zpráva o tom, co se stalo, se však dlouho utajit nedala.

Tato událost, společně se spojeneckým bombardováním a blížící se porážkou, byla zvoněním umíráčku pro letecké inženýrství a výrobu v Japonsku, které se již nikdy nevzpamatovaly. Na místo toho začali Japonci po válce využívat svých schopností pro konstrukci automobilů.

Co se týká letounu A7M, žádné další vyrobeny nebyly. Z projektu zůstalo pouze osm již vyrobených prototypů, které se nikdy do bojů nedostaly.

Přestože je známo, že tři prototypy válku přežily, žádný z nich dnes bohužel neexistuje. Dochovaly se pouze tři fotografie, které vám zde přinášíme.

A7M ve hře World of Warplanes

Ve hře se jedná o palubní letoun 6. úrovně v japonském technologickém stromu.

Jakmile nasednete do kokpitu, budete se cítit jako doma. Jak lze totiž očekávat od vylepšené verze původního letounu A6M, pilotáž je velmi podobná předchůdci, jen s vyšší rychlostí a větší výzbrojí.

K dispozici je několik konfigurací, zejména co se týká motoru. Podobně, jako tomu bylo v reálném životě, se můžete od poněkud slabého motoru NK9 dostat k daleko lepšímu MK9 (Ha-43). Rozdíl pocítíte okamžitě.

Nabízená výzbroj sestává z kulometů a účinných automatických kanónů. Pro ničení pozemních cílů lze pak také využít páru leteckých pum.

Piloti, je čas vzlétnout. Přeci Vám v nadvládě nezabrání nějaké zemětřesení!