Válka v Tichomoří se primárně odehrávala ve vzduchu a ukázala se být pro Spojence velmi náročnou, především kvůli převaze japonských letadel a schopnostem a odvaze jejich pilotů. Mitsubishi A6M Zero představoval konstrukční vrchol toho, co mohl letecký průmysl druhé světové války nabídnout. V tomto článku se na tento věhlasný letoun podíváme blíže.
Japonsko je ostrovní zemí, a tak nebylo žádným překvapením, že vojenský rozvoj japonské armády soustřeďoval na zajištění nadřazenosti země především na moři. Vzhledem k tomu Japonsko od samého počátku projektovalo letadla tak, aby byla přizpůsobena boji nad oceány svým dlouhým doletem. Většina Japonských stíhačů 2. Světové války byla uzpůsobena pro operace z palub letadlových lodí. Japonci se tudíž při návrhu svého letounu snažili zachovat kompatibilitu s námořnictvem a všechny japonské stíhací letouny byly v průběhu druhé světové války v podstatě palubní. V roce 1914 spustilo Japonsko vůbec první nosič hydroplánů na světě – Wakamiya. Strategie byla prostá – vyplout přes oceán do blízkosti cíle, vypustit tucty lehkých stíhacích letounů schopných útoku a návratu dříve, než si nepřítel vůbec uvědomil, co se stalo. Kromě toho bylo samozřejmě velkou výhodou, že tyto stíhací letouny byly v každém ohledu kvalitnější než srovnatelné stroje nepřátel, což platilo především v prvních letech druhé světové války.
Společnost Mitsubishi navrhla a vyvinula pro japonskou flotilu nespočet letounů. V průběhu druhé světové války patřil letoun A6M Zero mezi hlavní protivníky spojeneckých sil. Písmeno „A“ v názvu znamená, že se jedná o palubní stíhací letoun, zatímco písmeno „M“ udává výrobce, společnost Mitsubishi. Letoun Zero byl vyroben v řadě variant, které byly číslovány postupně, počínaje A6M1 a A6M8 konče. V rámci těchto hlavních typů existovaly ještě méně významné modifikace. Spojenci dali letounu svůj vlastní krycí název – „Zeke“.
Japonské císařské námořnictvo si specifikace pro nový stíhací letoun vyžádalo v roce 1937 a označili jej jako 12-Shi (podle počtu let vládnutí císaře Hirohita, které začalo v roce 1926). Požadavky na formální nabídky byly zaslány společnostem Mitsubishi a Nakajima. Specifikace byly velmi náročné a společnost Nakajima z výběrového řízení odstoupila s prohlášením, že splnění požadavků je nemožné s ohledem na omezení tehdejších motorů.
Naproti tomu hlavní návrhář společnosti Mitsubishi, Jiro Horikoshi, se rozhodl, že splnění požadavků je možné tehdy, pokud bude letoun vyroben co možná nejlehčí. Aby toho dosáhl, pustil se do odebírání všeho, co nepovažoval za důležité, překvapivě včetně obrněné části kabiny pilota! Zbavil se také samosvorných palivových nádrží a k trupu letadla připojil ultralehká křídla. Letadlo bylo navíc vyrobeno z přísně utajované hliníkové slitiny, která byla v nedávné době vyvinuta v Japonsku. Tohle všechno za účelem vytvoření nejlehčího a nejmodernějšího letadla svého druhu.
V celkovém součtu bylo v průběhu druhé světové války vyrobeno na 10 000 letadel Zero, o mnoho více, než ostatních japonských leteckých strojů dohromady. Byly nasazeny především k získání vzdušné převahy nad Čínou v roce 1940 a patřily ke klíčovým nástrojům při japonském útoku na Pearl Harbor v roce 1941. V průběhu války Japonci spoléhali na tento stroj především proto, že letoun A6M Zero svými vlastnostmi významně převyšoval všechny dostupné letouny Spojenců.
Nejsilnější stránkou letounu byla jeho manévrovatelnost. Nízká hmotnost a vysoká pohyblivost mu umožňovaly obraty, které americké protějšky velmi snadno zablokovaly. Navíc byl rychlejší a dokázal letět třikrát déle než jeho nejlepší protivník. Letoun Zero velmi lehce předstihl například Brewster F2A Buffalo nebo Bell P-39 Airacobra. Přestože letoun Curtis P-40 Warhawk patřil pravděpodobně mezi nejlepší z raných amerických stíhacích letounů, Zero jej svými kvalitami velmi snadno předstihl. Americké palubní stíhací letouny na tom nebyly o mnoho lépe. Pomyslné zuby si na letounu Zero vylámal i stroj Grumman F4F Wildcat. Ani legendární britské letouny Spitfire a Hurricane, vítězné v Bitvě o Británii, to neměly zrovna snadné a Zero byl pro ně poměrně tvrdým oříškem.
Aby se Spojenci vyrovnali hrozbě v podobě letounu Zero, byli nuceni vyvinout nové taktiky, jako například „Thach Weave“, při které dva letouny spolupracovaly v tandemu a „Boom and Zoom“, která zahrnovala střelbu při letu střemhlav proti nepříteli. Jedinou výhodou Spojenců bylo slabé pancéřování letounu Zero. K jeho sestřelení často stačilo i vypálení jediné dávky.
Ke konci druhé světové války začal letoun Zero své výhody pomalu ztrácet. Novější letadla vyvinutá Spojenci se ukázala pro jeho eliminaci jako daleko spolehlivější. Letouny jako například P-38J Lightning, F6F Hellcat nebo F4U Corsair byly rychlejší a odolnější než Zero. Jedinou jeho skutečnou výhodou tak zůstávali zkušení a zruční piloti, kteří dokázali ze stroje vymáčknout absolutní maximum.
Koncem roku 1944 už Japonsku hrozila porážka a jejich taktika se stala mnohem zoufalejší a fanatičtější. První útoky kamikadze se objevily v říjnu roku 1944, v průběhu boje o Filipíny, a tato taktika byla zachována až do konce války, obvykle za použití letounů Zero. Převážná většina těchto sebevražedných útoků byla samozřejmě pro pilota i jeho letoun fatální. Tyto vysoce efektivní a nepředvídatelné kamikadze útoky představovaly pro spojenecké síly významnou hrozbu až do samého konce války. Přestože byl již tedy letoun Zero ke konci války poměrně zastaralý, stále představoval reálnou hrozbu.
Po skončení války však již nadešel jeho čas. Zanechal však odkaz v podobě řady budoucích japonských i světových letadel, jejichž design vycházel právě z principů, které jej původně činily tak úžasným.
Několik letounů Zero přežilo až do dnešního dne. Většina z nich se nachází na území Spojených států nebo Japonska. V Evropě je k vidění restaurovaná kabina pilota v muzeu Imperial War Museum v Londýně. Pobočka Imperial War Museum v Duxfordu poblíž Cambridge (Velká Británie) pak nabízí ke zhlédnutí jeho kompletní vrak.
V rámci uzavřeného beta testování ještě není k dispozici japonský technologický strom, takže lze nyní pouze spekulovat o tom, jak se asi bude s letounem Zero ve hře létat. Přesto, podobně jako je tomu u ostatních letadel hry World of Warplanes, také Zero bude v rámci hry vymodelovaný podle jeho skutečné předlohy. Lze tedy předpokládat, že bude extrémně rychlý, svižný, mít slabé pancéřování a nízkou výdrž.
Stejně jako piloti letounu Zero ve skutečném světě, i vaše přežití bude záviset na schopnosti manévrovat okolo nepřítele a vyhnout se střelám, které by váš tenoučký pancíř proděravěly jako nic. Využijte svých nevšedních schopností zaútočit z neočekávaných úhlů, vyprázdnit do nich jednu dávku a hned uletět pryč a hned se zase vrátit z jiného směru. Podobně jako ve skutečnosti platí, že dva nebo více společně pracujících letounů Zero by mělo být schopno vyřídit prakticky cokoli!