Tento týden se v našem historickém článku zaměříme na americký letoun F4U Corsair, který byl navržen dle velmi specifických požadavků. Podíváte-li se na jeho přerostlou vrtuli a nezvyklý tvar křídel, může vás klidně napadnout, že toto letadlo bylo vyrobeno z náhodně vybraných zbylých součástek. Opak je ale pravdou – letoun byl velmi pečlivě navržen dle přísných parametrů. Nakonec se stalo jedním z nejuniverzálnějších letadel 2. světové války a díky poměru vítězství 11:1 je někdy označováno za nejúspěšnější.
Jak je naším zvykem, nejprve se podíváme na historii tohoto letounu a poté si stručně povíme, co od něj můžete ve hře World of Warplanes očekávat.
Americký Úřad pro letectví byl během války proslulý svými požadavky na návrhy s příliš velkými nároky. Tyto požadavky byly zasílány různým společnostem, zabývajícím se návrhy letadel, z nichž každá měla jistý omezený čas na představení konceptu, vyhovujícího požadavkům. Tyto požadavky často na první pohled vypadaly nereálně a nedosažitelně, protože posouvaly hranice dostupných technologií. Cílem však bylo motivovat výrobce k návrhům nových technologií, které by těmto požadavkům dokázaly vyhovět.
V roce 1938 byl zveřejněn jeden takový požadavek na vysoce výkonný palubní letoun se čtyřmi kulomety a protiletadlovými pumami. Požadavek byl zaslán všem tehdejším předním výrobcům, kteří měli podat své návrhy. Společnost Chance-Vought požadavek přijala a návrhem pověřila hlavního inženýra Rexe Beisela, jehož rčením bylo:„Obtížné věci děláme na počkání. Nemožné nám trvá týden, maximálně deset dnů.“
Prvním zásadním prvkem návrhu byl výběr správného motoru. Jedním z neobvyklých parametrů požadavku bylo, že budou posuzovány i návrhy využívající kapalinou chlazené motory, což bylo v rozporu s do té doby platnou zásadou, že pro palubní letouny se smí používat pouze motory chlazené vzduchem. Některé ze společností, které se této soutěže účastnily, zvolily možnost kapalinového chlazení, ale Vought se ve svých návrzích držel vzduchem chlazených hvězdicových motorů.
Po zvážení návrhů se americký Úřad pro letectví rozhodl pro jeden z návrhů společnosti Vought, ten, který využíval nový motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp. Jednalo se o experimentální motor s 18 válci ve dvou řadách, který měl jmenovitý výkon obrovských 1850 koní – více než 100 koní na jeden válec.
Tento motor byl ve skutečnosti navržen pro větší letadla. To znamenalo, že aby jej konstruktéři mohli zasadit do malého rámu palubního letounu, museli myslet kreativně. Pro převedení obrovského výkonu motoru na tah musela být využita vrtule s ohromným průměrem okolo 4 metrů. To však mělo za následek problém se světlou výškou vrtule nad palubou.
Konstruktéři museli řešit hlavolam. Jestliže chtěli dosáhnout dostatečné světlé výšky nad palubou, museli buď prodloužit podvozek, nebo zkrátit vrtuli. Ani jedna z obou těchto možností nebyla dobrá. Podvozek palubních letounů musel být dostatečně pevný, aby odolal nárazu při přistání na palubě. Jeho prodloužení by znamenalo velké snížení pevnosti, zkrácení vrtule by zase bylo plýtváním výkonem motoru.
Řešení tohoto problému spočívalo v novátorském přístupu – ve vytvoření zahnutých „rackovitých“ křídel ve tvaru písmene W. Díky tomu bylo možno podvozek upevnit na spodní výběžek ohybu křídla a zajistit tak jeho dostatečnou pevnost pro přistávání na palubě, a zároveň dostatečnou světlou výšku pro vrtuli. Později bylo zjištěno, že se tímto provedením také zlepšila aerodynamika letounu, což zvýšilo jeho maximální rychlost.
Tvar křídel ale nebyl jediným novátorským prvkem tohoto letounu. Konstruktéři se rozhodli pro spojování částí pomocí nově představené metody, zvané bodové svařování. Použití této metody znamenalo, že na letounu nebyly žádné nýty, které by narušovaly tok vzduchu. Od 30. let 19. století, kdy bylo bodové svařování představeno, se samozřejmě hojně používá dodnes!
Zbytek draku letadla byl navržen podobně – nic nesmělo vyčnívat, vše muselo být uhlazené. S přihlédnutím k tomu byl navržen dokonce i přistávací podvozek. Namísto klasického zatahovacího podvozku, kdy část kola zůstávala odkrytá, se kola na letounu Corsair otočila o 90° a naplocho se složila do spodní části křídel.
První letové zkoušky v roce 1940 byly úspěšné, a letoun vytvořil nový rekord jako první jednomotorové americké letadlo, které pokořilo hranici 400 mil v hodině (640 km/h). Okamžitě byla provedena objednávka 584 kusů.
Během prvních zkoušek na amerických letadlových lodích v roce 1941 se ale začaly objevovat problémy. Mnohé z nich byly zapříčiněny velmi dlouhým nosem letounu – přes 4 metry před pilotem. Když letoun seděl ve vzletové pozici, mířil nos nahoru a pilot nic neviděl. Při přistávání zase pilotovi znemožňoval sledovat pokyny signálního důstojníka na palubě. Úniky oleje a kapaliny tomuto problému ještě přidávaly tím, že znečišťovaly čelní sklo kabiny, a viditelnost tak omezovaly ještě víc.
Výsledkem těchto problémů bylo, že letoun Corsair byl shledán nevhodným pro letadlové lodě (navzdory tomu, že to byl původní cíl návrhu). Všechny letouny byly převedeny na pozemní základny americké námořní pěchoty. Zde se jim však velmi dařilo a zaznamenaly skvělé bojové výsledky. Letouny Corsair byly během 2. světové války poslány také do Británie, Francie, Austrálie a na Nový Zéland.
Nakonec to byli Britové, kdo našel způsob, jak toto letadlo na svých letadlových lodích používat. Změnili techniku přistávacího manévru tak, aby probíhal po mírné křivce a ke srovnání s palubou docházelo až v poslední sekundě. Tím bylo dosaženo toho, že pilot signálního důstojníka viděl až do posledního momentu. Podařilo se jim také vyřešit problém s únikem kapaliny zafixováním krytých plechů v uzavřené poloze pomocí drátů. Tím byl tok kapaliny převeden do trupu letadla namísto do kabiny.
U americké námořní pěchoty i v jiných zemích, které jej používaly, si letoun Corsair vedl nesmírně dobře. Námořní pěchota jej hojně využívala během bitev v Pacifiku proti Japoncům, kde jako mobilní základny pro vzlet letadel používala ostrovy.
Letadlo bylo velmi úspěšné. Přesná čísla jsou předmětem sporů, ale některé texty uvádí, že na každý sestřelený letoun Corsair připadalo jedenáct sestřelených nepřátel. Mnoho z nich však bylo bohužel sestřeleno protiletadlovou palbou, protože byly často používány jako stíhací bombardovací letouny. Japonci jej však považovali za skutečně nebezpečný a dali mu přezdívku „hvízdající smrt“, a to díky specifickému vysokofrekvenčnímu zvuku, který vytvářel vzduch hnaný skrz ventilační otvory motoru.
Letadlo bylo úspěšné i u britského loďstva, které jej proti Japoncům vypouštělo z letadlových lodí.
Na letounu Corsair bylo provedeno několik vylepšení. Původní Corsair nesl označení F4U-1. Letoun upravený pro leteckou podporu během nočních operací nesl označení F4U-2. Označení F4U-3 bylo přiděleno experimentální verzi s turbodmychadlem, které mělo udržovat maximální výkon motoru po delší dobu. Těch však byla vyrobena jen hrstka.
První zásadní upravenou verzí byla F4U-4. Vybavena byla ještě větším motorem (s výkonem až 2769 koní) a vrtulí se čtyřmi listy místo tří. Upravena byla také kabina, která poskytovala víc ochrany a lepší výhled. Verze F4U-4 se do bojů 2. světové války zapojila příliš pozdě na to, aby měla nějaký dopad, ale byla hojně využívána v korejské válce.
Následovaly další dvě verze – F4U-5 a F4U-7 (F4U-6 neexistovala). Verze F4U-5 byla v podstatě F4U-4 s menšími úpravami, zatímco F4U-7 byla verzí, vyvinutou speciálně pro francouzské letectvo.
Po skončení 2. světové války sloužil F4U-Corsair (nejčastěji verze F4U-4) v korejské válce jako doprovodný letoun. Během této války však začínal být překonáván novými proudovými letouny, které e objevovaly stále častěji. Letouny Corsair sloužily v letech po 2. světové válce také jinde po celém světě, ale postupně byly nahrazovány proudovými letadly.
Velký počet jich přežil do dnešní doby, mnohé z nich v rukou soukromých sběratelů. Často jsou vidět na leteckých přehlídkách ve Spojených státech i po celém světě. Toto video ukazuje letoun Corsair v akci. Během přeletů můžete zaslechnout ten specifický zvuk, který letounu získal přezdívku „hvízdající smrt“.
Letoun F4U ve hře World of Warplanes je palubním letounem 6. úrovně v americkém technologickém stromu. K dispozici má několik konfigurací, přičemž všechny jsou variantami verze F4U-1. Jde o velmi silné letadlo, které ale podobně jako v reálném životě vyžaduje trochu času ke zvládnutí. V rukou leteckého esa je však smrtícím nepřítelem. Využívejte výkonu motoru k tomu, abyste zůstali daleko před nepřáteli, a létejte takticky – nepatříte mezi nejlepší akrobaty, takže se nemůžete spoléhat na to, že se nepřátelským útokům vyhnete. Překonejte je tak, jak nejlépe dokážete, a poté zasaďte vlastní smrtící rány. Některé dostupné konfigurace letounu jsou vybaveny dvěma pumami. V případě, že je používáte, vybírejte své cíle pečlivě a vypusťte je co nejdřív. Zvýší se vám tím manévrovatelnost. Můžete také zvolit konfiguraci bez pum, čímž okamžitě získáte lepší manévrovatelnost, ale na úkor nadvlády svého týmu.
Šťastný let!