Japonská armáda upřednostňovala letouny s co nejvíce odlehčenou konstrukcí, což jim poskytovalo vynikající ovladatelnost a velký dolet, ačkoliv měly malou odolnost. Tento přístup se prokázal účinný při manévrovacích soubojích v malé až střední výšce. Tento vývoj vyvrcholil vznikem letounů modelové řady A6M Zero.
Koncem druhé světové války museli japonští inženýři vylepšit letovou rychlost a výškové výkony svých strojů, stejně jako jejich odolnost. S unikátní řadou Kyushu J7W dosáhli částečného úspěchu, ačkoliv kvůli konci války se nové stíhače nikdy nedostaly do boje.