Spitfire

Společnost Wargaming sponzoruje expedici, jejímž cílem je rekonstrukce vraků 20 letounů Spitfire. Ty byly údajně po skončení druhé světové války zakopány v Barmě. V tomto článku rozebereme historii letounu Spitfire.

Ve filmu Bitva o Británii z roku 1969 můžeme zhlédnout úžasnou scénu, ve které Reichsmarschall Hermann Göring žádá od důstojníků Luftwaffe porážku RAF. To totiž bylo klíčovým krokem přípravy na Operaci Lvoun (Operation Sealion, německy Seelöwe) – na invazi Británie. Důstojníci drze odvětí: „Tak nám dejte letku Spitfirů!“. To Göringa samozřejmě rozlítilo. Říšský maršál se jen otočil na podpatku a beze slova odkráčel. Tato scéna ukazuje, že si tento smrtící letoun získal zdráhavý obdiv mnoha německých pilotů. Letky Spitfirů (a letounů Hurricane, které také odváděly pořádnou práci) sestřelovaly na podzim 1940 stovky bombardérů a stíhačů Luftwaffe, a zabránily tak plánované invazi. To také Britům po katastrofě u Dunkerku poskytlo čas přezbrojit. Churchill to shrnul nezapomenutelným výrokem: „Ještě nikdy v dějinách lidských konfliktů nebylo tak velké množství lidí zavázáno takové hrstce.“ Spitfire má pro Brity téměř ikonický význam. Ještě teď se o Spitfirech mluví s takřka posvátnou úctou. Mnoho těchto letounů se s láskou opečovává v muzeích Imperial War Museum a RAF Museum. V londýnské čtvrti Stanmore bylo v budovách Bentley Priory během druhé světové války umístěno velitelství RAF. Nyní na tomto místě můžeme nalézt vitráž připomínající, jak důležitou roli Spitfire ve vítězství bitvy o Británii sehrál. A snad i poněkud prozaičtěji, pivo Spitfire se „musí spláchnout až do dna – stejně jako Luftwaffe.“ Britové Spitfire prostě milují.

Letoun Spitfire navrhnul v roce 1935 Reginald Joseph Mitchell, který pracoval u firmy Submarine Aviation Works. Navržení letounu Spitfire bylo odpovědí na akutní potřebu Ministerstva letectví zařadit do služby rychlý a odolný záchytný stíhací letoun. Bylo to v období, kdy Hitler zavrhnul Versailleskou smlouvu a agresivně obnovoval německou armádu – a to včetně Luftwaffe. Mitchell a jeho tým ve Woolstonu, ve spolupráci s konstruktéry z automobilky Rolls Royce v Derby, na tuto výzvu odpověděli a vytvořili konstrukčně a průmyslově velmi vyspělý a pokročilý projekt: tzv. K5054, prototyp letounu Spitfire. Dle zvyklostí pojmenovávání používaných Ministerstvem letectví v 30. letech se vždy volily názvy, které začínaly stejným písmenem, kterým začínal název výrobce letounu. Tak vznikly názvy Hawker Hurricane, Bristol Bleinheim, Gloster Gladiator a další. Supermarine Spitfire vděčí za své jméno siru Robertu MacLeanovi, řediteli společnosti Vickers-Armstrongs, jehož dcera prý byla „malá dračice“ (v angličtině „Little Spitfire“; spitfire je anglický termín pro horkokrevného člověka s vznětlivou povahou). Podle známé knihy The Spitfire Story, kterou napsal Alfred Price, měl letoun rozpětí křídel 11,3 metru. Trup měřil 8,9 metru a výška letounu byla 3,9 metru. Letoun byl poháněn motorem Rolls Royce Merlin o výkonu 990 HP, který byl brzy vyměněn za výkonnější motor o výkonu 1045 HP. Tento stíhací letoun byl schopen dosáhnout rychlosti 612 km/h a vystoupat do výšky 9144 metrů. Plně naložený Spitfire vážil 2419 kg. Zkušebním pilotům se s novým letounem zacházelo s úžasnou lehkostí. Byl rychlý, skvěle ovladatelný a zvládal ostré zatáčky i při vysokých rychlostech. Kvůli potížím při výrobě dorazily první Spitfiry do hangárů RAF až v červnu 1938. To už se nad Evropou začala stahovat mračna nadcházející bouře.

Reginald Joseph Mitchell	pivo Spitfire

Spitfire nakonec sloužil na bojištích po celém světě. Letoun byl navržen jako záchytný stíhací letoun určený k sestřelování bombardérů Luftwaffe. V praxi však byl používán v boji proti doprovodným stíhačům Bf 109, zatímco s bombardéry se vypořádaly méně obratné stíhače Hurricane. Po bitvě o Británii pomohly letouny Spitfire Mark V obrátit kartu v severní Africe. Dopomohly k zahnání Rommelových sil po El Alameinu – a zasloužily se o narušení obrany na Sicílii a v Itálii, když se zde v roce 1943 vyloďovali Spojenci. Letouny Spitfire se později zúčastnily tažení v Normandii a ze základen ve Francii během let 1944 a 1945 Luftwaffe udolaly. Slavné letouny sloužily dokonce i v Rusku. Na naléhavé Stalinovy žádosti nechal Churchill v roce 1942 poslat přes Írán stovky starších Spitfirů. Než byly v roce 1943 nahrazeny stíhacími letouny Jak 1, pomohly na východní frontě zvrátit průběh bojů. Na Dálném východě letouny Spitfire zase bránily britskou Indii, Singapur a Barmu před japonským císařským armádním letectvem. V Barmě v roce 1944 pomáhaly letky Spitfirů odrazit japonskou ofenzívu Ha-go a v roce 1945 zajistily leteckou nadvládu během znovudobytí Barmy.

Letouny Spitfire, o které nám v našem snažení jde, byly podle Davida přepraveny v bednách z Velké Británie do Kalkaty a odtud do Rangúnu. Jednalo se o součást příprav na operaci Zipper – tažení, které mělo zabrat Malajsii a nakonec i Singapur. Zmíněná letadla – údajně typ Spitfire Mark XIV – měla být znovu postavena v Kalkatě (pravděpodobně na letišti v Baigachi) a poté odletět na letiště RAF v Barmě. Další možností byla přeprava do Rangúnu (po znovuotevření přístavu), naložení na speciální tahač, kterému vojáci přezdívali „Královna Mary“ („Queen Mary“) a poté přeprava na letiště Mingaladon. Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945 však ukončilo válku ještě předtím, než na operaci Zipper došlo. Osud letounů je neznámý, ze záznamů nebyly nikdy vyškrtnuty. Mohly být prodány do Indie, nebo přeletěly na jiné základny. Očití svědci, kteří tehdy sloužili na letišti Mingaladon, prý přihlíželi zakopávání několika beden „velikosti dvouposchoďového autobusu“ u otočky na konci přistávací dráhy. Dochované záznamy z dokumentů však tuto informaci nepotvrdily.

Proč byly letouny zakopány (nebo zda tomu tak skutečně bylo), zůstává záhadou. Davida napadlo, že je zakopali proto, aby podpořili lid Karenů (Kajinů) z jižní Barmy, za války věrné spojence Britů. Možná je tak chtěli podpořit, když komunistická vláda převzala kontrolu v postkoloniální Barmě. Karenská národní unie (KNU) nakonec proti centrální vládě v roce 1949 krátce po vyhlášení nezávislosti povstala, byla však poražena. Další teorie zmiňuje, že se letounů chtěli prostě jen zbavit – na letišti zůstalo příliš vojenského materiálu a nebylo dost lidí, aby zbylý materiál zlikvidovali běžným způsobem. Jakmile válka skončila, pro stíhací letouny již nebylo žádné uplatnění, protože již prostě nebyly žádné nepřátelské letouny, které by bylo potřeba stíhat. V zemi však zbylo čtvrt milionu spojeneckých vojáků, kteří se museli přepravit domů. A také tisíce britských válečných zajatců, mnozí z nich krutě týráni svými japonskými vězniteli – například ti, kteří pracovali na nechvalně proslulé barmské železnici, zvěčněné ve filmu Most přes řeku Kwai. Bylo zapotřebí přepravních letounů Dakota, které by dopravili hladovějícím lidem jídlo, a vojáky dopravily domů. Spitfiry – ať už v bednách, či ne ­– překážely.