Cesta do Neipyijta

Dne 7. června jsme odjeli z ambasády do města Neipyijto ležícího zhruba 354 kilometrů severně od Rangúnu na konci dálnice, kterou asijský webový magazín Asia Sentinel nazval „Dálnicí smrti“. To proto, že se na ní od jejího otevření v roce 2009 udál velký počet smrtelných nehod. Doporučuje se nejezdit rychleji než 100 km/h. Nejen proto, že to není povoleno zákonem, ale kvůli tomu, že by se vaše auto mohlo na nerovném povrchu a špatně nakloněných zatáčkách převrhnout. Cesta je namísto z asfaltu postavena z betonových panelů, díky čemuž vděčíme za jízdu ne nepodobnou kostitřasu. Hodně se jí také namáhají kola. Při jízdě po této dálnici se raději modlete, aby auto po cestě nevypovědělo službu. Mezi Rangúnem a Neipyijtem totiž kromě rýžových polí a malých vesnic plných doškových chýší není vůbec nic. Zastavit se dá jen na jednom místě: kavárna Mile 115 (kde se podává opravdu vynikající myanmarská kuchyně!). Po této cestě jsme během pěti týdnů vážili čtyři jízdy tam i zpět. Celkově jsme si tedy užili 2 900 km kosti natřásající jízdy.

Neipyijto je bizarní město. Jeho výstavba v tichosti začala v roce 2005 a stále pokračuje. Vojenská junta, která byla tehdy u moci, se rozhodla přenést hlavní město z Rangúnu na prázdnou pláň 320 kilometrů na sever, do středu země. Daleko od obyvatelstva a s ním spojenými nepokoji a problémy s kontrolou, které představovalo. Centrálně plánované město se honosí novými budovami, širokými silnicemi s dobře udržovanými krajinářskými úpravami a perfektním golfovým hřištěm s 18 jamkami. Malá armáda metařů ulic a zahradníků udržuje ulice čisté a keře prořezané. Podle Wikipedie město čítá 925 000 obyvatel a je jedním z nejrychleji rostoucích měst Asie. Při jízdě po dvanáctiproudové dálnici kolem města je těžké spatřit, kde všichni ti lidé žijí nebo kam chodí do práce. Kromě několika hotelů pro návštěvníky a hrstky restaurací a obchodů, které vyrostly, aby posloužily vládním představitelům a jejich rodinám, nejspíš nikdo není doma. Člověk se může projít středem dvanáctiproudové dálnice – já to tak udělal – aniž by se musel bát, že ho něco přejede. Jediný dopravní prostředek, který jsem během další půlhodiny viděl, bylo kolo, které řídil stařec v bambusovém klobouku. Neipyijto je však stále mladé město a v následujících letech se může vyvinout v prosperující metropoli.

V pátek odpoledne jsme si oblékli slavnostní oblečení a vyrazili na setkání s vládním představitelem a jeho tlumočníkem. David předvedl prezentaci, zdůraznil důkazy o zakopaných letadlech, přednesl návrh na jejich vykopání a vyjádřil, že bychom je rádi vrátili do vlasti a opravili do funkčního stavu. Představitel vlády pozorně poslouchal a položil nám několik promyšlených dotazů. Večer jsme měli s Davidem a filmovým štábem večeři v příhodně pojmenovaném podniku Café Flight, před jehož vchodem stojí starý letoun Barmských aerolinií. Majitel restaurace ho prý koupil před několika lety poté, co byl letoun poškozen při lehké nehodě. Letoun nakonec přestavěli jako vcelku stylový salonek s pohovkami a čajovými stolky namísto běžných sedadel v letadle. Ráno jsme do Rangúnu odjeli v dobré náladě. Kodrcavá cesta nás při zpáteční cestě z míry nevyvedla.