Jedna noc v Bangkoku

23. června. V Myanmaru jsme nyní byli již více než tři týdny. Víza platí obvykle po dobu tří měsíců od vydání, pro celkovou dobu pobytu 28 dnů. Davidovo vízum mělo brzo vypršet a to moje bylo platné jen do konce týdne. Obvykle to není žádný problém: prostě zaplatíte poplatek $3/den nad platnost víza. Ale protože musíme své pasy předkládat bezpečnostním složkám pokaždé, kdy navštěvujeme nějaké ministerstvo, naše doklady musí být v pořádku. Potřebovali jsme tedy prodloužit víza. Mohli jsme to udělat v Rangúnu, ale během víkendu nějaký pomatený korejský obchodník brutálně ubodal svou ženu v jednom z nejlepších rangúnských hotelů. Zemřela a on byl zatčen a vyhoštěn. Stará nedůvěra vůči cizincům vyšla na povrch a my byli nuceni opustit kvůli prodloužení víz zemi. Naší nejbližší volbou byla myanmarská ambasáda v Bangkoku, takže jsme v úterý nasedli do letadla a odletěli do Thajska.

V květnu 2012, těsně před naším odjezdem, kontaktovala společnost Wargaming dva zkušené filmaře, kteří právě opustili National Geographic a založili si vlastní společnost – Room608. Několik měsíců během let 2007 až 2008 jsem pracoval na speciálním projektu pro National Geographic a znal jsem je z doslechu. Právě teď čekali na povel pro přílet do Myanmaru. Nakonec jsem jim tento pokyn dal těsně před naším druhým výletem do města Neipyijto, když jsme si mysleli, že stále můžeme získat povolení k výkopu. Ohlédnu-li se zpět, bylo to správné rozhodnutí, protože jsme potřebovali udržet krok se svými konkurenty, proplouvat byrokracií a vyrovnat se s problémy podnikání v Myanmaru. Film probíhal právě teď. A k jeho zachycení jsme potřebovali filmový štáb v Myanmaru. Protože jsme všichni potřebovali cestovat přes Bangkok, rozhodli jsme se tam setkat 24. června. Původně jedna noc v Bangkoku se proměnila na noci čtyři.

Film jsme plánovali točit na kameru Red Epic HD s filmovou kvalitou, která zaznamenává obraz v rozlišení 4096x2160, tedy čtyřikrát větším než je Full HD (1080p). Abychom všechna tato data mohli uložit, měli jsme s sebou ocelový kufr značky Pelican s terabajty diskového prostoru. Naše záložní kamera Red Epic se ale během testování v Bangkoku rozbila. Nechtěli jsme riskovat let do Rangúnu s pouze jedinou provozuschopnou kamerou, takže jsme si museli nechat druhou přivézt ze skladu v Kalifornii – za pomocí kurýra (Oksany), aby vše dorazilo v pořádku. Točili jsme nějaké záběry Davida a mezitím čekali. Bangkok není nejhorším místem na několikadenní čekání, zejména v krásném hotelu Shangri-La. Nová víza jsme si vyzvedli 26. června, záložní kameru 27. června, a do Rangúnu jsme přicestovali 28. června. Měli jsme s sebou 27 zavazadel s vybavením, a to nepočítám osobní zavazadla, což je na „turisty“ docela hodně. Naše doklady byly naštěstí v pořádku, takže celníci nás jen promávli.

Jeli jsme rovnou do města Neipyijto, byla to naše třetí cesta do hlavního města, kde jsme doufali, že se 29. června setkáme s jedním z klíčových ministrů. Bohužel ministr se s námi setkat nemohl. Potkali jsme však jiného úředníka, který nám poradil s tím, jak s projektem pohnout. 30. června jsme nastoupili do našich dodávek a vyrazili zpět do Rangúnu. Po cestě jsme udělali pár zastávek a nafilmovali několik záběrů venkovského života, včetně sedláka orajícího se zapřaženým volem a mladé dívky, která polévala vodního buvola válejícího se v jezírku. Během několika příštích dnů jsme filmovali vložené záběry s trhem Theingyi, vodními taxi na řece Rangún a Šweitigoumskou pagodu – přitom jsme samozřejmě několikrát promokli!