Letiště Mingaladon

Dnes z Myanmaru odjíždíme po pěti týdnech lobování u vlády, náladu máme pod psa a náš cíl se teď zdá vzdálenější než kdy předtím. Sklíčeně jsem zíral z oken odletové haly na ranvej mezinárodního letiště v Rangúnu. Viděl jsem přímo to místo, kde jsme plánovali vykopávky, ani ne 400 metrů ode mě. Tak blízko, a přece tak daleko! Snažil jsem si představit, jak asi letiště před sedmdesáti lety vypadalo ještě před výstavbou moderní ranveje a terminálu. Letiště Mingaladon, jak se tehdy jmenovalo, bylo jedním z klíčových letišť RAF, která bránila jižní Barmu. V roce 1941 tu byly tři protínající se ranveje, které tvořily obří trojúhelník: ranvej ENW-WSW (1 207 metrů), ranvej WNW-ESE (1 143 metrů) a ranvej NNN-SSE (1 280 metrů). Ty už tam nenajdeme. Nenajdeme tu ani zatáčky, pojezdové dráhy, prostor rozptýlení letadel, sklady munice, kasárna a další vojenské budovy. Staré ranveje připomínají mimo jiné také třímetrové díly materiálu zvaného Marsden Matting. Na ty se dá v Rangúnu narazit snadno, zejména jako na součást oplocení. Marsden Matting (také známé jako PSP, Pierced Steel Plate, česky děrované ocelové pláty). Jedná se o děrované ocelové pláty, na delších stranách opatřené háčky. Díky nim se dají jednotlivé části spojovat dohromady. Vyrobilo se jich přes 2 miliony tun. Byl to materiál, který měli v oblibě ženisté v RAF a US Seabees a během druhé světové války z něj stavěli provizorní ranveje.

Letiště Mingaladon sloužilo jako základna pro RAF a americkou dobrovolnickou skupinu (American Volunteer Group či AVG), kterou vytvořil Roosvelt v dubnu 1941, aby umožnil americkým vojenským pilotům rezignovat a bojovat za Čínu. Podle spisovatele Alana Warrena, autora knihy Barma 1942, mohli členové AVG po jednom roce služby opět nastoupit k americkým silám bez ztráty hodnostního zařazení. „Létající tygři“, jak se jim brzy začalo říkat, byli vybaveni letouny P-40 B Tomahawk, které byly na čumáku pomalovány žraločími zuby. Letoun dále nesl znaky modré a bílé hvězdy Nacionalistické Číny. AVG měla základnu na Mingaladonu a dalších letištích v jižní Barmě, další základny byly v Číně. První letka dorazila v září se šestnácti letoundy Buffalo. 3. letka AVG – „Pekelní andělé“ (Hell's Angels) – dorazila do Mingaladonu 12. prosince s osmnácti letouny Tomahawk. Japonci zaútočili 23. až 25. prosince 1941. Letka dvoumotorových bombardérů napadla letiště a zabila 17 mužů, zničila operační místnost, po ranveji rozesela krátery a zničila mnoho strojů na zemi. Americké letouny Buffalo a Tomahawk sestřelily pět útočících bombardérů. Druhá vlna bombardérů zaútočila na centrum Rangúnu, srovnala tam zástavbu se zemí a zabila více než tisíc civilistů. Byla to úvodní salva v nemilosrdném tažení, které mělo trvat čtyři roky.

Během ledna a února v roce 1942 vyrážely z Mingaladonu letouny RAF a AVG dále bránit nebe nad jižní Barmou, ačkoliv byly několikanásobně přečísleni Japonským císařským armádním letectvem (JAAF – Imperial Army Air Force). Pokračovaly v tom do té doby, dokud postup japonských pozemních sil nepřinutil Spojence z Rangúnu a z letiště v Mingaladonu začátkem března ustoupit. Letadla RAF a AVG, která se zachovala, byla převelena do letiště v Magwe 483 kilometrů severně. Japonci rychle obsadili letiště v Mingaladonu, Moulemainu a Pegu. Brzy také na frontu nasadili 270 letadel. Letiště v Magwe tedy v rukou Britů příliš dlouho nezůstalo. Jak uvádí Warren, silné japonské nálety 22. března provedené ráno 85 letadly a odpoledne 94 letadly poškodily letiště natolik, že jej nebylo možné opravit. Japonci tak přinutili Spojence, aby zbývající funkční stíhače a bombardéry přesunuli na základny v severní Barmě nebo do Akyabu. Japonci v Barmě dosáhli letecké nadvlády. Byla to výhoda, kterou si podrželi až do roku 1944. Letiště Mingaladon zůstalo pod japonskou kontrolou čtyři dlouhé roky.

My nemuseli čekat na odpověď Neipyijta a rozhodnutí o našem návrhu ani zdaleka tak dlouho. Přesto však uplynuly dva měsíce – srpen a září. David se v srpnu vrátil do Myanmaru na tři týdny, aby se tam setkal s našimi tamějšími obchodními partnery a několika vládními představiteli. Zatímco jsme čekali, rozhodl se tým společnosti Wargaming zariskovat a předpokládat, že projekt bude schválen. Uvolnil proto finance na provedení archivního výzkumu a natočení rozhovorů pro dokument v Londýně a Leedsu. Rozhovory se musely natočit ještě před začátkem vykopávek. Natáčení ve Velké Británii jsme naplánovali na 29. září až 5. říjen.