Rangún – asijská Havana

Ze vzduchu vypadá Rangún zcela jinak než Bangkok, Hong Kong, Kuala Lumpur, Singapur nebo jiné asijské metropole. Město obývají skoro čtyři miliony obyvatel, přesto tu nejsou žádné lesknoucí se mrakodrapy ze skla a oceli nebo zavěšené mosty přes řeky Rangún či Pegu podobné třeba mostu Nan Pu v Šanghaji. Kromě několika vysokých budov a hotelů postavených v 90. letech minulého století si Rangún uchovává svůj šarm z koloniálních dob, a to díky stovkám rozpadajících se, ale stále krásných viktoriánských a edwardovských budov lemujících břeh řeky a spoustě přelidněných ulic.

Na konci devatenáctého století byl Rangún znám jako tzv. Zahradní město Orientu. Na začátku druhé barmské války v roce 1852 okupovali město Britové, kteří z něj poté v roce 1886 udělali hlavní město Britské Barmy. Pod britskou správou se město proměnilo z ospalého přístavu na hlavní komerční a politickou křižovatku s širokými, stromy lemovanými ulicemi a prostornými zahradami, například tzv. Cantonment Gardens. Z této éry pochází městská nemocnice, budova úřadu vlády, hotel Strand, Rangúnská univerzita, pošta, centrální vlaková stanice i skvostný, anglikánský kostel sv. Trojice. S otevřením Suezského průplavu prudce stoupla poptávka po barmské rýži, gumě, týkovém dřevu a jiném exportu. Mnoho britských firem, které si zde utvořily monopol, na tom zbohatlo, ale mezi obyvateli Barmy tím rostl odpor a nacionalismus.

Pro britské impérium to byly zlaté časy a básník této éry, Rudyard Kipling, dokonce vložil britský étos zcivilizování ostatních národů do veršů. Ať již byly výhody tzv. Pax Britannica jakékoliv, britská panovačnost, diskriminace a opovrhování místními zvyky (Britové si například odmítali zouvat obuv při návštěvě budhistických chrámů) rozzlobily obyvatele Barmy natolik, že začali čím dál více požadovat samostatnost. Odvrácená strana koloniální vlády je dobře satirizována v Orwellově románu Barmské dny (mé čtení během letu), jehož protagonista John Flory definuje kolonialismus jako „lež, která nám namlouvá, že jsme tu proto, abychom pozvedli naše černé bratry, a nikoliv abychom je okradli“. Když Japonci slíbili, že vyženou koloniální mocnosti a vytvoří Velkou východoasijskou sféru vzájemné prosperity, mnoho obyvatel Barmy jim rádo naslouchalo. Po invazi v roce 1942 však bylo ihned zřejmé, že Japonci nemají v plánu udělit Barmě nezávislost. Pod vedením Aunga Sana proto místní vytvořili koalici s Brity, aby Japonce vyhnali. Během bojů byl Rangún značně poničen.

Dnes jsou budovy z koloniální éry v různém stádiu rozkladu kvůli kombinovanému vlivu monzunových dešťů, ohromného vedra a popínavých rostlin, které drolí zdivo a ničí tak kdysi pyšné a nádherné fasády. Většina ulic je v noci neosvětlená. Chodníky jsou nerovné a zrádné – zejména po setmění. Nedáte-li si pozor, může se vám snadno stát, že spadnete do metrové jámy plné splašků. Desetiletí nezájmu a chybějících investic proměnily toto město v jakousi asijskou Havanu se starými automobily a přeplněnými autobusy, rozpadající se infrastrukturou a občasnými výpadky elektrického proudu. Je však třeba pochválit vládu, že se snaží staré budovy zachovávat, namísto toho, aby je srovnala se zemí a postavila na jejich místě vysoké budovy a nákupní střediska – jako to dělají mnohé jiné země v této oblasti. Rangún může znovu vzkvétat.

Je zde k vidění mnoho krásného, od zbožných mnichů v šafránově rudých róbách až po shluky barev na místních trzích. Často jsem se ráno procházel tržnicí, když jsem čekal na zprávy z různých ministerstev. Dívky, které zde prodávají, nosí jasně barevné sukně, ve kterých sedí před proutěnými košíky a podložkami vrchovatě naplněnými silně vonícími duriany, sladkými a chutnými žakiemi, papájami, banány, mangy a exotickým, až mimozemsky vypadajícím červeným rambutanem s bílou dužinou. Dolů po ulici nabízejí rybáři garnáty, chobotnice, kapry Rohu, cichlidy Tilapia a mnoho dalších exotických druhů, které jsem nedokázal určit. Ostatní uličky jsou plné stánků s asijskými lilky, paprikami, fazolemi, bambusovými výhonky, tykvemi a zvláštními fazolemi jengkol. Ranní vzduch zde libě a nasládle voní přezrálým ovocem, kurkumou a kuchyňským olejem ze stánků na chodnících. Ženy nosí na hlavách košíky, muži jezdí na kolech s naloženými pytli a mnichové se poklidně procházejí davy, v rukou rýžové misky na almužny. Nedaleko přes ulici podél řeky (tzv. Strand) vozí barevné lodě podobně jako italské gondoly (jen s dieselovým motorem) pasažéry přes řeku Rangún.

Nad městem se tyčí zelený pahorek zvaný Singaturra Hill a na něm majestátní a úchvatná Šweitigoumská pagoda, 2 600 let stará budhistická stúpa. Ta je duchovním centrem města a srdcem národa. Obyvatelé Barmy jsou převážně budhisté, ale věří také v astrologické jevy původem z hinduistického bráhmanismu. Moje barmská průvodkyně – sympatická stará paní v červeném longyi – se mě zeptala na mé narozeniny. Podívala se do své knížky, řekla mi, že jsem se narodil v úterý a zavedla mě do „planetární stanice pro úterníky“, kde jsem zjistil, že můj strážný duch je lev (super!). Ponořil jsem stříbrný šálek do mramorového umyvadla a poté nalil (pětkrát) vodu na Buddhovu hlavu. Tiše jsem ho poprosil, aby se na nás při tom našem podniku usmíval. Mramorové nádvoří na vrcholku kopce je obehnáno mnoha barevně zdobenými stúpami, ale hlavní atrakcí je ta uprostřed – s výškou skoro 100 metrů. Uvnitř této stúpy jsou Buddhovy relikvie, včetně osmi pramenů vlasů. Celý vnitřek této masivní budovy je pokryt tunami zlata – od 10 do 50 tun (podle toho, koho se zeptáte). Na vrcholku této stúpy je tzv. hti neboli deštník, který je pokrytý zlatem a osázen diamanty. Na samém vrcholku věže je jeden 76karátový diamant.