Ověřování faktů

30. ledna 2013

Poslední týden byl plný zpoždění a komplikací. Začalo to dohady v barmském tisku, že náš tým kope příliš blízko rozjezdové dráhy (nebyla to pravda), pokračovalo bezpečnostními obavami vládních představitelů nebo problémy s povolením a přístupem na letiště a nakonec přišel zákaz používání těžkých strojů v denní době.

Naštěstí se nám podařilo všechny problémy překonat, zejména díky našim barmským partnerům ze Shwe Taung Por, jejich ochotným dělníkům, které přímo na místě řídil ředitel U Po Win, a díky našemu neúnavnému překladateli a vyjednavači Daw Tin Ma Lattovi. Pracovat jsme však museli nejen pod paprsky poledního slunce, které proslavil Noel Coward v písni „Mad Dogs and Englishmen“, ale také pod mediálním drobnohledem.

Když jsme nic nenacházeli, britský tisk, nespokojený s naším pokrokem a dychtivě očekávající materiál pro článek, rychle oznámil naši porážku. Ačkoli je to v rámci novinařiny pochopitelné, naše expedice na mezinárodní letiště v Rangúnu byla ve skutečnosti o něčem jiném. Jak v listopadu 2012 vysvětlil vedoucí archeolog projektu Andy Brockman na tiskové konferenci v muzeu Imperial War Museum, naše výprava neměla primárně (podle nás) něco přivézt. Kdybychom našli nějaké Spitfiry, jejich součástky či části jiných letadel (což lze na letišti, kde přistávalo mnoho typů britských, amerických a japonských strojů), byl by náš tým nadšen a určitě bychom je maximálně odborně ze země vyzvedli a nadále s nimi nakládali podle nejvyšších etických standardů. Jenže se spíš jednalo o „Případ zmizelých Spitfirů“ – na důkazech založenou vědeckou studii toho, jak pověst o barmských Spitfirech vznikla a jestli se zakládá na pravdě. Abychom to dokázali, museli jsme se vypravit přímo na „místo činu“ do Rangúnu.

 V tomto kontextu a přes všechny komplikace i obtížné pracovní podmínky dokázal náš tým provést solidní geofyzikální průzkum krajiny a vykopávky, které podporují rozsáhlé studie dobových dokumentů a fotografií, včetně série map, které ukazují, jak letiště v Rangúnu vypadalo v době, kdy pověst vznikala, a jak moc okolní krajinu změnilo rozšíření letiště provedené v letech 1945 a 1946.

Tady je malá ukázka toho, co náš tým za poslední dva týdny dokázal. Geofyzikální tým měl připravit popis fyzikálních podmínek místa vykopávek, který by nám umožnil porozumět přírodním i člověkem vytvořeným útvarům, aniž by došlo k jejich poškození. Aby to dokázali, prozkoumali Roger Clark, Adam Booth a Andy Merritt více než 52 000 čtverečních metrů, často v doslova brutálním horku. Využili k tomu řadu přístrojů (viz blog 27) a nakonec sestavili mapu podpovrchových prostorů letiště v Rangúnu, která umožnila vedoucímu vykopávek Martinu Brownovi zaměřit další práce a vynechat oblasti, které neslibovaly žádné užitečné informace.

Po přemístění mřížky průzkumu z roku 2004 určil tým oblast kolem staré silnice „Prome Road“ jako klíčovou k tomu, abychom zjistili, kde se události popisované ve „svědeckých výpovědích“ uváděných Davidem Cundallem odehrály. Pod skutečným jménem No 1 Pyay Road vedla tato silnice v roce 1946 přes pojezdovou dráhu do severozápadní části pro údržbu a odstavovaní letadel RAF a dále pak kolem západního konce hlavní přistávací dráhy (na letišti byly celkem tři). Bylo to právě někde ve vzdálenosti asi 200 metrů od této silnice, odkud na jaře 1946 zahlédl Stanley Coombe ze svého armádního vozu veliké dřevěné bedny naskládané na staré rolovací dráze. Znovu je pak krátce zahlédl i následující den, tentokrát v oblasti kasáren za letištěm.

Geofyzikální průzkum ukazoval ve zkoumané oblasti zajímavé anomálie, ale bohužel nic, co by poukazovalo na pohřbené bedny. Pověst o Spitfirech, zakopaných na bývalém letišti RAF Mingaladon, bylo tedy nutné dále ověřit. Proto se náš tým rozhodl začít s klasickou archeologií. Společně s Davidem Cundallem určil tři místa, kde týmový specialista na výkopy Manny Machado vytvořil čtyři příkopy. Nejdelší z nich byl asi 40 metrů dlouhý a tři nebo čtyři metry hluboký. Tým pak pomocí jemnějších ručních nástrojů příkopy vyčistil a dokončil. Celý proces byl pečlivě zaznamenáván, včetně nákresů a fotografií.

Přesně jak předpověděly archeologické odhady, použitelné byly pouze první dva nebo tři metry půdy. Pod nimi jsme již narazili na původní geologické struktury (šedý jíl), které zůstaly neporušené posledních dvacet tisíc let. Pod nimi už letadla opravdu být nemohla.

Ani do neděle 20. ledna, dva týdny po příjezdu, jsme ve zkoumaných, Davidem navržených oblastech hledané Spitfiry nenašli. Objevili jsme pár předmětů z období druhé světové války a pozůstatky budov – jak říká praktický archeolog a expert přes munici Rod Scott, „našli jsme válku!“ Tyto nálezy upřesníme ve zprávě, kterou formálně předneseme letos na jaře v Londýně.

Mimo vnitřní plot letiště Migaladon je ještě jedno zajímavé místo, které bude v následujících týdnech zkoumat emeritní profesor geologie U. Soe Thei (člen STP) a jeho studentský tým. Nejprve si však musí pořídit vládní povolení začít zde s vykopávkami. Naše britské a americké týmy mezitím svou práci ukončí a budou se brzy vracet do Británie, kde na ně čekají učební i jiné povinnosti.

David se vydá do města Myitkyina, kde prozkoumá a vykope bednu nebo dřevěnou desku, kterou v prosinci objevil tým STP. Aby mohli začít s vykopávkami, budou muset v kopci připravit hluboký příkop, přistavět kalová čerpadla a snížit hladinu podzemní vody. Jejich postup budeme v následujících týdnech pečlivě sledovat, a pokud najdou letadla, vrátíme se. Do Barmy/Myanmaru bychom se chtěli vrátit bez ohledu na to, jestli se nějaká letadla najdou nebo ne.

Prostřednictvím našich partnerů STP a s pomocí barmské i britské vlády náš mezinárodní tým expertů na expedici bezpříkladně spolupracoval s lidmi z Myanmaru – ještě před rokem by nic takového nebylo možné.

Myanmar se postupně otevírá turistice i byznysu se zahraničními partnery a my doufáme, že náš malý začátek inspiruje další projekty, které budou prozkoumávat spojení mezi oběma národy, jež se zrodilo za války a v bojích o nezávislost a které můžeme až nyní zkoumat společně.

S tím souvisí i naděje, že jednoho dne budou rodiny veteránů, vojenští historikové a nadšenci navštěvovat významná místa zapomenuté barmské války stejně a ve stejném počtu, v jakém dnes navštěvují podobná místa v severní Francii a Belgii, a že budou stejně ohromeni jako jsme byli my, když jsme uviděli válečný hřbitov Commonwealthu ve městě Taukkyan.

Náš tým věří, že skutečné vzpomínky na tuto zapomenutou válku jsou mnohem důležitější než její fyzické pozůstatky jakékoli hodnoty, protože jsou to právě vzpomínky, které spojují lidi z celého světa v jedné z nejkrásnějších zemí jihovýchodní Asie.

V jednom z nejlepších děl druhé světové války v Barmě, „Kohima prayer“, se píše...

„Dnešek jsme dali za zítřek.“

Je naším úkolem spolupracovat tak, aby byl dnešek co nejlepší.

Andy Brockman a Tracy Spaight