Geofyzikové

Dobrý den, jmenuji se Dr. Adam Booth. Pracuji jako povrchový geofyzik při univerzitě Imperial College London a coby člen týmu geofyziků budu doprovázet expedici společnosti Wargaming do Myanmaru. S projektem Spitfire mě pojí osobní pouto, jelikož konstruktér letounu Spitfire, Reginald Mitchell, pochází z mého rodného města Stoke-on-Trent. Jakožto věděc však nesmím brát na takovou skutečnost zřetel. Ohledně nálezů musím zůstat naprosto objektivní, dokud ze země skutečně nevykopeme Spitfire.

Geofyzika je opravdu široký obor. Moje konkrétní specializace by se dala označit souhrnným termínem „geofyzikální průzkum“. Jedná se o využití fyzikálních principů k odhalení a popsání nálezů pod zemí. Notoricky známé využití tohoto oboru najdeme v ropném průmyslu, kde se využívá seizmologických principů k odhalení a monitorování podpovrchových zásob ropy. Ve svém vlastním výzkumu využívám seizmologie při studiu ledovců, abych analyzoval zákonitosti proudění ledu. Když se pro mě stane arktický mráz příliš nesnesitelným, vyrazím pro změnu do pouště a pracuji na archeologických projektech (např. zde a zde), kde mé geofyzikální průzkumy hrají nezastupitelnou roli v řízení a plánování vykopávek v archeologických nalezištích. A přesně tohle je můj úkol ve výpravě za Spitfiry v Myanmaru.

Ve většině archeologických projektů, na kterých jsem se podílel, šlo o nálezy ze vzdáleného starověku. Hledat objekty pohřbené v relativně nedávné době pro mě tedy byla novinka. S Davidem jsem se poprvé setkal v roce 2003, když jsem měl zrovna chvíli volno mezi projekty na univerzitě v Leedsu. David konzultoval svůj postup s Dr. Rogerem Clarkem, geofyzikem v Leedsu (a mým budoucím vedoucím doktorského studia a kolegou). Chtěl vědět, jak by se dala geofyzika využít při hledání zakopaných letadel a jejich součástí – to vše na jednom místě v Myanmaru, kde by tato letadla údajně měla být, a také na několika dalších místech ve Velké Británii.

Jedním takovým místem byla letecká základna RAF Colerne poblíž Bristolu. David se domníval, že zde takto zakopali několik letounů Spitfire. David zařídil, aby tým geofyziků z Leedsu, včetně Rogera a mě, mohl provést průzkum oblasti, kde se zakopané letouny pravděpodobně nacházely. V tomto případě však byla snaha geofyziků marná. Nenašli jsme žádný prokazatelný důkaz, že by tam někdo něco zakopal a nedokázali jsme jasně určit konkrétní oblast výkopu. A pak mi jednou začátkem roku 2004 zazvonil telefon.

Když mě David požádal, abych s ním odcestoval do Myanmaru, byl jsem vcelku překvapen. Musel jsem se ho zeptat, zda skutečně řekl „Barma“, a nikoliv „Birmingham“. Cíl: desítky zakopaných letounů Spitfire, zabalené v bednách, ve kterých byly dodány. Navzdory dodatečným tvrzením očitých svědků dala Davidovi myanmarská vláda instrukce, že pokud chce získat povolení k vykopávkám, bude muset dodat spolehlivější důkazy. A geofyzika představovala jednu takovou alternativu. Proto jsem se o šest měsíců později ocitnul po kotníky v bažině vedle ranveje na letišti Mingaladon, snažil se od monzunových dešťů příliš nepromoknout a při provádění elektromagnetického průzkumu k odhalení zakopaných letadel jsem se musel vyhýbat hadům!

Elektromagnetický průzkum, či také EM, určuje míru elektrické vodivosti pod povrchem. Vojenský historik může v zakopaném Spitfiru vidět bohatý zdroj archeologických nálezů, zatímco veterán jej bude vnímat jako symbol hrdosti a dobře odvedené práce. Geofyzik provádějící průzkum jej však vidí jako něco daleko obyčejnějšího – kusy kovových součástek zakopané kdesi v hloubi země. V elektromagnetickém průzkumu však využívám přirozené vlastnosti kovů: jednoduše řečeno, kovy vodí elektřinu, půda nikoliv. Pokud přístroje zachytí oblast se zvýšenou elektrickou vodivostí, mohu vyvodit závěr, že jsme našli zakopaný nález. 

Níže se nachází souhrn dat z elektromagnetického průzkumu, který jsem provedl v roce 2004 pomocí přístroje Geonics EM-34. Díváte se na data z přístroje v „režimu mapy“ – prozkoumávaná oblast měla rozměry 190 x 100 m, barevná stupnice představuje zaznamenanou elektrickou vodivost. Pro srovnání, ranvej letiště Mingaladon je paralelní s dolním okrajem oblasti (ve skutečnosti se táhne 0 m na ose y). Nejvyšší elektrická vodivost odpovídá červené barvě a jak je vidět, nalezli jsme dvě slibně vypadající oblasti.

Mapa nám však nijak nemůže naznačit, zda jde o letouny Spitfire. Ukazuje pouze to, že je v zemi zakopáno něco elektricky vodivého, a to na dvou místech ve zkoumané oblasti. Odezva přístrojů je dostatečně velká, abychom mohli hovořit o kovu – válka však za sebou zanechává značné množství kovového odpadu. Nemůžeme tedy činit předčasné závěry, že jsme ihned našli Spitfiry. Je však příhodné, že poloha anomálie na levé straně přesně souhlasí s místem, o kterém hovořili svědci Davida Cundalla.

Geofyzikální nálezy tedy byly dostatečně přesvědčivé, a myanmarská vláda tak povolila provedení zkušební vykopávky. Ta se konala poslední den tohoto průzkumu, který jsme v roce 2004 prováděli. Po poslední formalitě, budhistickém požehnání na zahnání zlých duchů, kteří by mohli být vyrušeni, dorazil na místo bagr a vykopávka mohla začít. Jáma se zvětšovala a zvětšovala, až se v hloubce 5 metrů konečně objevilo dřevěné prkno. Samotné prkno, nebo víko bedny... ? To byl bohužel přesně ten okamžik, kdy vláda vykopávku zatrhla a my museli odjet. Tak blízko, a přece tak daleko. Díru znova zasypali a Mingaladon si měl své tajemství uchovat ještě dalších devět let.