Omámení Barmou

„Toto je Barma,“ napsal Kipling, “a je úplně jiná než země, ve kterých jste byl předtím.“ Kipling měl pravdu. Mnoho let jsem cestoval do Číny, Hongkongu, Tchaj-wanu, Singapuru, Japonska a Jižní Koreji, ale nic z toho mě nepřipravilo na Myanmar. Brzo jsem jej měl poznat. Když jsme odlétali do Myanmaru, naivně jsem si myslel, že do týdne budeme cestovat do Nepjita (hlavního města), setkáme se s ministry a dokončíme kontrakt – bylo to přeci takto dojednáno několik měsíců předem. Sebevědomě jsem předpovídal, že s výkopy začneme před monzunovými dešti. Všechno bylo ale úplně jinak. Namísto toho jsme strávili pět týdnů v Myanmaru a snažili se přijít na to, zda se cítíme jako Pan K v Kafkově Procesu. V Myanmaru nic nejde příliš rychle. A někdy to spíš stojí na místě.

Den po příjezdu do Rangúnu, 2. června, jsme se dověděli od svých barmských obchodních partnerů – těžařské a stavební společnosti zvané Shwe Taung Por –, že vládní ministři nemají jasno ohledně vztahu mezi britskou vládou a projektem Spitfire. Zmatek nastal během nedávné, dubnové návštěvy ministerského předsedy Davida Camerona v Myanmaru, kde se setkal s prezidentem Theinem Seinem a dlouze mluvil o vyzvednutí Spitfirů a jejich repatriaci do Velké Británie jako o společném historickém projektu. Ministerský předseda se o projektu dozvěděl od Stevea Boultbee Brookse, který přiletěl do Rangúnu setkat se s panem Cameronem několik dnů po setkání s Davidem. Pan Brooks, zámožný realitní developer a vlastník Boultbee Flight Academy, si za pomoci pracovníků britské ambasády zajistil schůzku s ministerským předsedou v Rangúnu. V té době doma čelil ministerský předseda kritice za svou asijskou obchodní misi a také útokům v rámci skandálu s Rebekkou Brooksovou. Projekt Spitfire nabízel jeho asijské cestě povznášející zakončení: společný historický projekt, který sblíží obyvatele Velké Británie a Myanmaru. Tlačil na zrušení sankcí a snažil se pro svou vládu získat nějaké pozitivní body.

Příběh o Spitfirech (v angličtině zde) se v deníku Telegraph objevil 14. dubna s titulkem „Spitfiry zakopané v Barmě během války se vrátí do Británie“. Davida tento článek překvapil, protože byl blízko dohodě s myanmarskou vládou a nechtěl žádnou publicitu. Článek v novinách popisoval Davidovo šestnáctileté úsilí v hledání těchto letadel. Na konci článku bylo zmíněno, že projekt financuje pan Brooks - to však evidentně nebylo pravda. Oba muži se začali hádat ihned po zveřejnění článku. David obvinil Brookse, že využívá svého kontaktu s ministerským předsedou a snaží se celý projekt převzít a jeho samotného odsunout na vedlejší kolej. Ze stresu tím způsobeného David vážně onemocněl. Dva týdny na to se o hádkách dověděl tisk a vyšel druhý článek (v angličtině zde), 28. dubna v deníku Independent, s titulkem „Cameronův požadavek na Spitfiry spouští britskou bitvu v Barmě“. Mluvčí Downing Street 10 prohlásila: „Doufáme, že to bude příležitost ke spolupráci s reformující se barmskou vládou, tak abychom zajistili vyzvednutí, obnovu a výstavu těchto bojových letadel a umožnili jim znovu brázdit oblohu Británie.“ Na to David, značně rozladěn Brooksem i ministerským předsedou, odpověděl trochu drsněji, že „prezident Barmy chce podnikat se mnou. Cameronovi nevěří.“ A v rozhovoru, který poskytl několik dní předtím pro Vancouver Sun, prohlásil: „Dokážu to sám, bez Brookse, bez kohokoliv. Letadla vykopávám už 35 let. Nepotřebuji je.“ Ministerského předsedu to nepotěšilo. Brooks se zavázal, že vyšle vlastní tým bez Davida – a pokusí se dostat k letadlům dříve, než začnou monzuny. Rýsovala se bitva Davida s Goliášem.

Aby se náš kontrakt mohl posunout kupředu, vyžadovala myanmarská vláda, abychom si opatřili dokument od britské ambasády vyjadřující podporu pro Davidův návrh výkopu Spitfirů. Vzhledem k nedávné slovní potyčce v novinách to byl těžký úkol. David v nich ministerského předsedu tvrdě kritizoval. Jeho kancelář v Downing Street proto nebyla pomoci nijak nakloněna. Měli jsme před sebou mnoho práce. Nejprve jsme napsali dopis pro prezidenta, ve kterém jsme shrnuli Davidovo partnerství se společností Shwe Taung Por a jeho dlouhé úsilí při hledání těchto Spitfirů. Vyžádali jsme si povolení začít s výkopy 20. června v Myitkyina – daleko na severu, kde bude stále ještě sucho. Uvedli jsme, že výkopy začnou v 9:00 dopoledne, protože nám bylo řečeno, že to je ta nejvhodnější doba z astrologického a numerologického pohledu (nikdy jsem se nedozvěděl proč). Dopis jsme vytiskli, přeložili, opatřili notářským razítkem a zaslali v pondělí 4. června kurýrem. Poté jsme zatelefonovali druhému tajemníku Fergusovi Eckersleymu na britské ambasádě v Myanmaru. Vysvětlili jsme mu, proč jsme v Rangúnu, a požádali ho o dopis, kterým by britská vláda náš projekt podpořila. Eckersley nás informoval, že britský velvyslanec (Andrew Heyn) je velmi zaneprázdněný. Navíc žádný z dalších žadatelů si o takový dopis neřekl, takže by to musel nejprve probrat s panem velvyslancem. Nevypadalo to dobře. Toho večera jsme zavolali Davidově známé ve Velké Británii, která kdysi pracovala pro ministerstvo zahraničí. Ta učinila několik diskrétních telefonátů v náš prospěch, zjistila informace o našich rivalech a přesvědčovala kancelář ministerského předsedy, aby pověřila britskou ambasádu v Rangúnu napsat nám požadovaný dopis.

Času ubývalo a naši konkurenti měli náskok – zaslechli jsme, že Brooksův agent je již v Rangúnu – a monzuny se již blížily. Dne 5. června jsme se rozhodli utábořit na schodech kamenné budovy britské ambasády v Rangúnu. K naší smůle ale byli Fergus i pan velvyslanec mimo. Ochranka nám ochotně sdělila, že mohou být v hotelu Strand nebo v Britském klubu. Nejdřív jsme zkusili hotel Strand stojící vedle – překrásnou koloniální budovu s bílými zdmi lemovanými týkovým dřevem a mramorovou podlahou, s ostrůvky z proutěného nábytku a dřevěnými stropními větráky pomalu se otáčejícími nad hlavou. Jsou zde také podivné ztráty a nálezy se zaprášenými kapesními hodinkami a dámským vějířem z koloniální éry. Pana velvyslance a Ferguse se nám zde ale najít nepodařilo. Odpoledne jsme Fergusovi znovu zatelefonovali, vysvětlili mu naši situaci a zeptali se ho, jestli bychom se mohli znovu setkat. Fergus souhlasil a pozval nás na oslavu Diamantového jubilea královny, která se bude odehrávat toho večera v Britském klubu. Okamžitě jsme přizpůsobili své plány na večer.

Britský klub je klubem pouze pro členy a je navštěvován diplomaty a Brity žijícími v zahraničí. Je obehnán bílými zdmi a má masivní dřevěnou bránu se strážnicí. Anglická vlajka s obrázkem královny a heslem „Na památku diamantového jubilea královny“ nám oznamovala, že jsme tu správně. Ferguse a pana velvyslance jsme našli na trávníku vzadu, jak tam hovoří s hosty. Přivítali nás a začali jsme si nad pivem povídat o našem projektu. Fergus se projevil jako nesmírně příjemný a sympatický člověk. Zrovna vystudoval Oxford. Toto je jeho první zaměstnání u ministerstva zahraničí. Dostali jsme ho do obtížné situace, protože ke všem stranám se musí chovat stejně, a to i přesto, že David byl první a že pan Brooks před svou návštěvou v dubnu v Barmě nikdy nebyl, ani nehledal žádná letadla.

Fergus nám znovu řekl, že ambasáda nemůže podpořit jednu vybranou stranu nebo se nějak zapojovat do komerčních projektů. Zeptal jsem se ho, jestli by ambasáda byla ochotná podpořit myšlenku výkopu a repatriace Spitfirů bez specifické podpory Davidovy žádosti. Odpověděl nám, že to by bylo přijatelné, budeme-li souhlasit s tím, že ambasáda nabídne tento dopis všem ostatním žadatelům. Tento návrh jsme přijali a ve čtvrtek 7. června jsme si u pana velvyslance na ambasádě vyzvedli obálku s nápisem „On Her Majesty's Service“ (Ve službách jejího veličenstva). Dopis jsme otevřeli a přečetli si jej v lobby hotelu Strand. V dopise se psalo: „ambasáda bude velmi nadšena, jestliže dojde ke spolupráci mezi Británií a Myanmarem na tomto společném historickém projektu... ale rozhodnutí ohledně postupu je zcela na myanmarské vládě.“ Byla to sice jen vlažná podpora, ale aspoň nějaká. Doufali jsme, že to bude stačit.