Válka v Pacifiku začala 7. prosince 1941, kdy Japonci napadli pacifickou flotilu USA v přístavu Pearl Harbour. Čtyři americké bitevní lodě byly potopeny a čtyři poničeny. Šest z těchto lodí (všechny kromě USS Oklahoma a USS Arizona) bylo později znovu zařazeno do služby, dvě z nich po vyzdvižení ze dna a novém spuštění na vodu. Nanejvýš důležité americké letadlové lodě byly zrovna na moři a útoku tak unikly. Dalšího dne, 8. prosince, provedla 15. japonská armáda invazi do Thajska a 25. armáda do Britské Malajsie, odkud poté pokračovala Malajským poloostrovem dolů směrem k Singapuru, který padl 15. února. Singapurská pevnost byla pilířem britské obrany na Dálném východě, takže její ztráta – a také ztráta bitevních lodí HMS Repulse a HMS Prince of Wales – znamenala těžkou ránu pro plány Spojenců. S britskou a americkou flotilou v šachu se Japoncům podařilo na začátku roku 1942 rychle dobýt Nizozemskou východní Indii, Filipíny, Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy. K japonské invazi Barmy došlo v lednu.
![]() |
![]() |
Hořící USS Oklahoma | Útěk z "HMS Prince of Wales" |
Barma byla pro Brity a Spojence z vojenského hlediska životně důležitá z mnoha důvodů. Zaprvé, Rangún byl hlavním přístavem pro zásobování Čankajšekových sil (Čínské národní armády), tak aby zůstaly bojeschopné. Kdyby tuto životně důležitou cestu ztratili, čínský odboj by mohl padnout a Japonci triumfovat a uvolnit si celé armády pro operace na ostatních bojištích. Dobytí Barmy Japonci by navíc znamenalo nebezpečí invaze do Indie. Po pravdě řečeno, již na začátku roku 1942 bylo Japonské císařské námořnictvo schopné volně plout po východním Indickém oceánu a dokonce útočit na britské námořní základny na Cejlonu. Důležitost udržení Barmy si uvědomovali Roosevelt i Churchill. Ve svazku Karta se obrací (2. světová válka) otiskl Churchill dopis od Roosevelta pro americkou delegaci na konferenci v Londýně v červenci 1942, ve kterém americký prezident nabádal, aby Spojenci udrželi Blízký východ a zabránili tak ztrátě Suezského průplavu a spojení německých a japonských sil v Indii. Kdyby byl Auchinleck nedokázal zastavit Rommela u El Alameinu a britské a indické síly byly poraženy u východních hranic Indie, mohlo k tomu docela dobře dojít – zejména v případě kolapsu Ruska později v roce 1942, který se zdál pravděpodobný vzhledem k úspěchu Operace Blau, během které Němci převálcovali jižní Rusko a dosáhli Kavkazu.
Japonská armáda na hranicích Barmy
Síly bránící Barmu v lednu 1942 byly malé, rozptýlené a nejednotné. Zahrnovaly části 17. indické divize, regiment Barmských střelců, barmskou vojenskou policii, čínskou expediční armádu, několik batalionů britské armády a americké dobrovolníky – známé také pod názvem Létající tygři (Flying Tigers). Velitelem těchto spojeneckých sil byl generál Hutton, který byl podřízeným generálu Archibaldu Wavellovi, hlavnímu veliteli ABDA (americko-britsko-nizozemsko-australských sil) v jihovýchodní Asii. Podle spisovatele Louise Allena, autora knihy Barma: Nejdelší válka 1941-45, se obrana Barmy zakládala na předpokladu, že Japonci by začali útokem z vody na Rangún, obsadili město a poté táhli směrem do vnitrozemí, zásobováni skrze tento přístav. Armádní generálové Spojenců tak byli japonskou invazí z Thajska přes Kawkareiský průsmyk zaskočeni. Japonci rychle obsadili Moulmein a zatlačili britské jednotky zpět k řece Sittang. Generál Smyth nařídil vyhození mostu přes Sittang do vzduchu, aby zabránil jeho obsazení, což se ale ukázalo jako kontroverzní rozhodnutí, jež ponechalo 17. divizi na špatné straně řeky. V konečném důsledku to znamenalo, že britské síly byly příliš slabé na udržení západního břehu. Dne 7. března byly britské jednotky nuceny opustit Rangún, stáhnout se na sever k Mandalay a znovu se seskupit. Japoncům se podařil jejich plán, přerušit tzv. barmskou cestu. Na začátku května se 6. čínská armáda stáhla do provincie Jün-nan a Britové do indických států Ásám a Bengálsko. Situace v Barmě vypadala pro Spojence černě.
<< Předchozí | Další >> |
---|