Svědkové

Tento týden jsme ve Velké Británii natáčeli několik rozhovorů, z nichž nejzajímavější byl nejspíše ten s Mauricem Shortem a Stanleym Coombem. Oba sloužili v letech 1945–1946 v Mingaladonu. Maurice byl zařazen u RAF jako mechanik a Stanley jako pěšák, nejdříve u regimentu Royal Sussex, 9. batalion a poté u jednotky Air Battalion. Oběma pánům je již přes osmdesát, ale oba jsou čilí a v bystré mysli mají nejeden fascinující příběh. Stanley je jeden z osmi očitých svědků, které David Cundall v druhé polovině 90. let objevil. Ostatní bohužel již zemřeli. Maurice nám do cesty přihrála náhoda. Když se archivář z londýnské čtvrti Kew dozvěděl, že pátráme po materiálech z Mingaladonu, zkratkovitě se zmínil o jistém starém džentlemanovi, který tam prý den před tím byl. Chtěl se informovat, zda může archivu věnovat své papíry ze služby v Mingaladonu. Tak jsme jej kontaktovali.

Se Stanleym jsme se setkali v hospodě Holly Bush v severním Londýně. Stanley rozsáhle vyprávěl o svých zážitcích z bojů v Barmě (1940-44) a po povídání o službě v Indii a Singapuru došlo také na návrat do Mingaladonu. To bylo poté, co se Japonci vzdali. Popisoval nám, jak řídil náklaďák u města Prome. Jel po silnici, která na letišti v Rangúnu protínala konec ranveje. Tato silnice byla v letech 1945–46 spojena s rozšířením ranveje. Když Stanley projížděl kolem konce ranveje, prý si všimnul něčeho zvláštního, co se mu vrylo do paměti – půl tuctu velkých dřevěných beden vyrovnaných podél hlubokého výkopu, do kterého je odtlačoval buldozer. „Ještě se snad třpytily novotou,“ řekl nám Stanley, „nebyly to žádné staré špinavé bedny, byly úplně nové... rovnou z výrobní linky, nebo jak to nazvat.“ Stanley pokračoval: „A bylo to dost divné, víte. Když je tam tak shazovali. Proto jsem na to nikdy nezapomněl.“ Stanley dále povídal, že se druhý den zeptal jednoho letce, co v těch bednách bylo. Prý mu odpověděl: „Věřil bys, že Spitfiry?“

Rozhovor s Mauricem Shortem, který má hodnost Group Captain, jsme natočili v ten samý den u něj doma v severním Londýně. Z jeho obývacího pokoje je poznat, že má spokojený život. Všimli jsme si fotografií dětí a vnuků, vyznamenání a fotografií, na nichž je zachycený jako pilot RAF po válce. Sloužil u RAF padesát dva let, narukoval v 16. Maurice říkal, že si vypuknutí války pamatuje zcela jasně: „Měli jsme mít festival v mém rodném městě Scarborough. Museli to ale zrušit. A já si pamatuju, jak jsem kopal do zdi a říkal, že Hitlera zabiju. Běžel jsem domů a řekl mámě, to mi bylo čtrnáct, že narukuju. Ale no tak, synku, copak se stalo? A já řekl, že nám Hitler zrušil kriketový festival.“ Za dva roky se přidal k RAF a byl přiřazen k údržbě motorů Hercules bombardérů Halifax. V roce 1945 byl umístěn do Barmy a přiřazen k jednotce 101 Repair and Salvage (101RS). S touto jednotkou nejdříve sloužil v Akyabu, což byla základna třech perutí přepravních letadel Dakota, a ke konci války sloužil v Mingaladonu, kde opravoval a udržoval letadla několika perutí, zejména 267. perutě. 

Maurice vyprávěl, jak se v roce 1945 stal Mingaladon centrem evakuace pro tisíce vojáků a bývalé válečné vězně, z nichž bylo mnoho v šoku po letech zajetí. Lidé chtěli domů a tak se spousta vojenského materiálu prostě opustila. Aby uvedl příklad, vyprávěl nám Maurice, jak se začátkem toho roku z Akyabu stahovaly americké perutě: 

„Zrovna jsem prováděl údržbu jedné Dakoty, nahoře na motoru, když přisupěla velkácisterna. Se zasyčením brzd zastavil a vystoupil z něj mladý Američan a povídá: „Hele, kámo, nemáš láhev whisky?“ A já tam tak seděl, na motoru v tom barmském vedru. „Ne, je mi líto – proč?“ Odpověděl mi: „No, kdybys měl láhev whisky, nechal bych ti tady ten zatracenej náklaďák. Necháváme ho tady.“ Tak jsem se tak koukal na tu stopadesátitisícilitrovou cisternua myslel jsem si, že se ten kluk zbláznil. Ale byli jsme ve válce, že ano. On odjel, já pokračoval v práci. Po chvíli jsem uslyšel přijíždět motorku, přijela úžasná – teď jsem zapomněl, jak se to jmenuje, ta vaše známá... [Režisér: Harley Davidson?] Přesně ta! A na ní byl další mladý Američan a ptal se: „Nemáš půl lahve whisky?“ ... Já si pomyslel, že tihle Američani opravdu rádi whiskey, a já bych se na motorku rád podíval, myslel jsem, že bych něco mohl udělat s tím motorem. Ale řekl jsem: „Ne, promiň.“ Tak jsem během půl hodiny přišel o náklaďák a Harley Davidson. No není to pech?“

Maurice však bedny, které Stanley popisoval, neviděl – Stanley nicméně vyprávěl o událostech ze začátku roku 1946. Neviděl ani žádná letadla, která by někdo zakopával. Místo toho však v Mingaladonu koncem roku 1945 slyšel od svého kamaráda jednu historku z druhé ruky. Podle Maurice nikdo letadla nezakopával, ale prý se vhodila do bažinaté oblasti poblíž letiště, což ho pobouřilo. „A já jsem si jen pomyslel, no božínku. Jak se někdo může zbavovat tak nádherného letadla? A hoši kolem mě říkali, že kdyby tak z nich mohli vzít hodiny. Říkali, že hodiny ve Spitfiru bylo pravděpodobně to nejcennější, co v tom letadle bylo.“ Maurice říkal, že se naštval, když se velení rozhodlo zbavit Spitfirů v naprosto perfektním stavu. „Zachránily mou zemi, byly to nádherné letouny... jak se opovažují? Byla to ale pravda? Bylo zvláštní, že nás vůbec nenapadlo, jestli je to pravda, nebo ne. Prostě se to stalo. Když si to ale vezmete, byli jsme v Barmě nějakou dobu, zažili jsme hodně zvláštních věcí a házení letadel do bažiny, no, prostě jen další normální den.“

Ke konci rozhovoru nabralo povídání s Mauricem filozofických obrátek. Povídal o všem tom válečném utrpení a zkáze. „Lidi umírali. A o hodně hůře. Je letadlo něco víc, než jen materiál? ... Viděli jsme ty chudáky, jak je pouštěli ze zajateckých táborů. Co s tím měl Spitfire společného? Nic.“ Nakonec bylo dle jeho slov důležitější postarat se o lidi než o vojenský materiál. Shrnul to slovy: „Tou dobou už trpěli všichni a těch letadel prostě bylo třeba se nějak zbavit.“

Stanley a Maurice se nikdy nepotkali, a tak jsme se rozhodli, že Stanleyho vezmeme k Mauricovi domů na návštěvu. Ti dva si hned padli do oka a hodiny vzpomínali na život v Mingaladonu. Maurice se zeptal Stanleyho, jestli si pamatuje požár, který zničil několik Dakot vyrovnaných u pojezdové dráhy. Ten požár vypuknul poté, co se jeden vojín letectva chytře rozhodnul posvítit si při své ranní službě petrolejovou lampou namísto elektrické svítilny. Stanley se při této zmínce úplně rozzářil. Maurice nám vysvětlil, co se stalo pak. „Položil si tu petrolejku, aby zkontroloval a utáhl čepy, které byly přímo u spodní části nádrže pod křídlem, a v tom puf! Chytlo to. Mu se nic nestalo, ale ta letadla, samozřejmě...“ Stanley dodal: „No, nestalo se mu nic, dokud ho nedostal do rukou velitel.“ Oba se tomu zasmáli. Maurice historku uzavřel: „Možná ještě pořád bručí v barmské cele.“