Cesta

Na konci května 2012 jsme od Davidových obchodních partnerů obdrželi e-mail, ve kterém nás žádali, abychom přijeli do Myanmaru „co nejrychleji to bude možné“. Zrovna mělo začít období monzunů. Zbývaly nám možná tři týdny slunečného počasí, než začnou lijáky, které zem natolik promočí, že nebude možné kopat až do listopadu. Daleko více znepokojující však byla informace, že po článku z 15. dubna podaly dvě konkurenční britské skupiny žádost o povolení výkopu. Patřil mezi ně také Steven Boultbee Brooks, miliardář a milovník Spitfirů, na kterého se David na začátku dubna obrátil ohledně financování svého projektu. Společnosti Wargaming hrozilo, že o tento projekt přijde ještě předtím, než začne. Rozhodli jsme se tedy letět do Myanmaru.

Vízum jsem dostal 29. května a 30. května jsem odletěl do Amsterdamu, kde jsem se měl setkat s Davidem po jeho příletu z Anglie. Zde jsme měli nasednout na let společnosti KLM do Kuala Lumpuru, z něj poté malayskými aerolinkami do Rangúnu, kam jsme měli přicestovat 1. června. Po všech obvyklých nepříjemnostech s TSA (americké bezpečnostní kontroly) jsem tedy nastoupil do stárnoucího letadla 767 společnosti Delta, nasoukal svých 175 centimetrů do sedadla uprostřed a krčil se celých 9 hodin letu do Amsterdamu. Krátce po startu začalo malé dítě přes uličku ječet jako siréna. Měl jsem před sebou 30 hodin letu a zastávek s čekáním.

Moderní letecké cestování se jen málo podobá kráse a luxusu, který znám ze seriálu Pan Am (současný americký seriál z prostředí aerolinek zasazený do 60. let). Žádné usmívající se super modelky jako letušky, žádná večeře s pěti chody servírovaná na porcelánu, a žádné zvlášť upravené celebrity, kterými bych si krátil čas. Ať již je ale nepohodlí moderního leteckého cestování jakékoliv, bledne v porovnání s tím, co museli protrpět cestovatelé v minulých stoletích. Ve 13. století trvala 5600 mil dlouhá cesta Marca Pola přes pouště a stepy střední Asie více než tři roky. V 16. století musela kurdějemi trpící Magalhãesova posádka plout osm měsíců, aby dosáhla ostrovů jihovýchodní Asie – kde byl Magalhães okamžitě zabit domorodci. O tři roky později se do Španělska vrátila jediná z pěti původních lodí a jen 18 z 270 členů posádky. Zbytek zemřel hlady, na tropické nemoci nebo bambusovým kopím. V 18. století dokázaly britské válečné lodě a plavidla společnosti Dutch East India doplout do Asie během tří měsíců. Oproti karavanám využívaným v předchozích stoletích se jednalo o pokrok, ale život na lodi byl stále skličující. Jak poznamenal Dr. Johnson: „loď je jako vězení, ve kterém můžete navíc utonout“.

V 19. století již byla Asie daleko blíž, a to díky vynálezu parníku a telegrafu. Kdybych cestoval tehdy, asi bych si koupil lístek na parník z New Yorku do Londýna a odtud do Indie, velmi pravděpodobně se společností British India Steam Navigation Company, která se tehdy přes Kalkatu plavila i do Rangúnu. Cesta kolem mysu Dobré naděje by trvala asi dva měsíce, ale po otevření Suezského průplavu v roce 1869 daleko méně. I přes bouřlivé vody u mysu a monzuny v Indickém oceánu by cesta do Indie a dál byla snesitelná, i když únavná. Drobné nepohodlí dnešního moderního leteckého cestování je jen krátkodobé. Možná mi nebude dobře, ale nezhynu hladem, ani se neutopím.

V Kuala Lumpuru jsme, ztuhlí a unavení, přistáli ráno 1. června. Najednou jsme si uvědomili, že ve spěchu při balení věcí a zařizování cesty jsme zapomněli na dary pro myanmarské ministry! Dary jsou v Asii velmi citlivou věcí. Musí být vhodné, promyšlené a natolik levné, aby je nebylo možno považovat za úplatek. Nejlépe by se mělo jednat o něco z vlasti osoby dar přinášející. Naštěstí zde byl obchod, ve kterém prodávali 40letou skotskou whisky Royal Salute – to bylo přesně ono! Jednu jsme koupili a nastoupili do letu směrem Rangún. Naše dobrodružství mělo brzo začít.