„Východ je Východ a Západ je Západ, ti dva se nikdy nesetkají,“ napsal Kipling ve svých Kasárenských baladách. Bědoval nad nedostatkem porozumění mezi Brity a Indy na Indickém subkontinentu. V případě Barmy nebyla tato mezera ve vzájemném porozumění tak široká, jak Kipling ve své škarohlídské poznámce naznačuje. Přesto však my, netrpěliví Zápaďané chtiví pracovat podle zažitých principů, jsme brzy zjistili, že Myanmarci mají vlastní způsoby myšlení a práce. Po návratu z Neipyijta jsme byli plni optimismu, že se věci konečně pohnou vpřed. Místo toho se však pohnuly vzad. 15. června, po týdnu netrpělivého čekání, jsme zjistili, že naši žádost předali výboru složenému ze sedmi různých ministerstev, která žádost posoudí a rozhodnou o tom zda, s kým a jak budeme postupovat. Nyní jsme museli přesvědčit ministra průmyslu, ministra plánování, ministra dopravy (což zahrnuje i civilní letectví), ministra zahraničních věcí, armádu a další vládní složky, že mají uzavřít smlouvu s námi. Pokud by se tak stalo, žádost by ještě prověřil nejvyšší státní zástupce a poté ji podepsala prezidentská kancelář. Ukázalo se, že to bude daleko složitější, než jsme si mysleli.
Kromě nutnosti absolvovat byrokratický překážkový běh jsme zjistili, že se několik dalších skupin – nejen ty další dvě britské expedice – pokouší získat vládní povolení vykopat letadla. To včetně dvou singapurských expedic, týmu z Izraele, japonské expedice a jednoho indického sdružení. Potřebovali jsme pomoc. Během několika následujících dní jsme si vyžádali dopisy na podporu naší expedice od Univerzity v Leedsu, novin Sunday Telegraph a Britské asociace letounu Spitfire. Dopisem nás dokonce podpořilo i americké muzeum Smithsonian Institution. Ano, sice to není britská instituce, ale muž, podle kterého se toto muzeum jmenuje, James Smithson, byl Brit, a tak jsme se rozhodli použít i toto doporučení. Najali jsme londýnskou právnickou firmu, abychom právně zajistili Davidovo prvenství a rivaly odradili. A také jsme znovu apelovali na sídlo ministerského předsedy v Downing Street 10. dne 18. června, během naší druhé výpravy do Neipyijta, jsme odeslali do prezidentské kanceláře druhý dopis s žádostí o setkání. Vyžehlili jsme si obleky a čekali a čekali. Nikdo nám však nevolal. To odpoledne začalo pršet. Vůbec to nebyla žádná jarní přeháňka jemně bubnující na střechu a okenní tabulky. Byl to prudký přívalový déšť, který několik hodin nepolevoval. Monzuny konečně dorazily.
![]() |
![]() |
![]() |
Déšť se vrátil další den a ten další také. Nyní pršelo pravidelně každý den odpoledne. Přívaly vody promáčely každého, kdo měl tu smůlu a byl zrovna venku. Ať už měl nepromokavé oblečení do deště, či ne. Půda brzo nasákla, takže se nedalo kopat – ani za pomoci čerpadel a podpěr. Hladina podzemní vody byla jen několik desítek centimetrů pod zemí, kde jsme měli kopat. Vykopání hlubší díry by způsobilo, že se do ní okamžitě navalí voda. Musíme vyhloubit výkop hluboký až 12 metrů. Museli jsme se tedy vzdát naděje, že bychom s výkopovými pracemi mohli začít ještě toto léto. Bylo to zklamání, ale nedalo se nic dělat. Déšť nás prozatím porazil. Porazí nás i naši rivalové? Vrátili jsme se do Rangúnu, kde počkáme, až se kola vládní byrokratické mašinérie dají do pohybu.
<< Předchozí | Další >> |
---|